Snižování stavu je obecně velmi nepopulární krok a určení klíče, kdo má být tím, kdo půjde z kola ven, je vždy velmi komplikované. Ve starém Římě se s tím moc nepárali a když například potřebovali udržet kázeň mezi vojáky, nechali nastoupit dotyčné do řady, odpočítali každého desátého, ten z řady vystoupil a byl následně popraven. Říkalo se tomu decimace. Ale dnes je jiná doba, a tak přestože by občas člověk nějakého úředníka taky nejraději přetrh, takto brutální metody se již nepoužívají. A tak se nebude odpočítávat, ale analyzovat.
Taková analýza není ovšem žádná legrace a nemůže ji dělat každý „hej nebo počkej“. Dříve či později tak někdo přijde s tím, že na to bude muset vzniknout nějaký nový úřad. Třeba pod názvem „Úřad pro snižování počtu státních úředníků“. Toto označení je ovšem hodně nepraktické, protože příliš úzce vymezuje působnost daného úřadu (co kdyby bylo nutné naopak počty úředníků zvyšovat). Takže by se hodilo spíš „Úřad pro efektivitu státní správy“. Jednak je to obecnější označení a jednak to vypadá sofistikovaněji.
V jeho čele bude stát samozřejmě ředitel, ten bude mít pod sebou celý aparát a samozřejmě i tiskového mluvčího. To je velmi důležitá osoba, protože bude zapotřebí umět prodat každý úspěch úřadu. Bude tak informovat o každém státním úředníkovi, kterého se podaří ze služby v eráru propustit. Moc se zřejmě nenadře, takže ho bude stačit angažovat na zkrácený úvazek. Alespoň se bude moci nově vzniklý úřad chlubit tím, že on sám jde v efektivitě příkladem.
Protože státní správa nepůsobí jen na centrální úrovni, ale i v regionech, vzniknou samozřejmě i pobočky úřadu v krajských městech, odloučená pracoviště v městech okresních a ve všech ostatních městech pracoviště velmi odloučená.
Pracovníci „úřadu efektivity“ budou mít za úkol analyzovat práci jednotlivých státních úředníků a určit, jak jejich povinnosti přeskupit, aby mohlo k požadovanému snížení stavů o desetinu dojít. Mezi pracovníky eráru zavládne nepochybně nadšení a analýza tak bude probíhat v ovzduší vzájemné spolupráce a otevřenosti. I přes veškerou snahu a ochotu bude ovšem nejspíš nutné mít na každém analyzovaném úřadě člověka, který pracovníky „úřadu efektivity“ s jeho prací seznámí. A protože na tuto činnost nemají úřady kapacity, budou o takového člověka posíleny. Vznikne tak nová pozice s označením „referent pro styk s úřadem pro efektivitu státní správy“.
Paralelně budou s vládou vyjednávat odbory, které přijdou s požadavkem, že když dostane desetina lidí padáka, tak si ostatní budou muset jejich práci rozdělit a tedy, že by měli mít o 10 % vyšší plat. Vláda bude nepochybně logicky argumentovat tím, že pak ale nedojde k žádné úspoře finančních prostředků. Nebude to tak docela pravda, protože se například ušetří 10 % toaletního papíru. Jeho spotřeba totiž nestoupá, ani kdyby člověk pracoval třeba o 100 % víc. Přestože má v tu chvíli pocit, že má práce k podefekování. Pod tíhou těchto argumentů vláda nakonec ustoupí a přislíbí platy požadovaným způsobem zvýšit.
Mezitím bude dokončena zmiňovaná analýza možností reorganizace jednotlivých úřadů státní správy. Očekávaný výsledek lze parafrázovat jako „ani noha z úřadu“. Vláda to vezme na vědomí a potichu celou akci odpíská. To ovšem neunikne odborům, které se připomenou s příslibem zvyšování platů. Na námitku vlády, že k žádnému navýšení práce nedošlo, a tak není důvod zvyšovat mzdy, použije protiargument „vždyť jste to těm lidem slíbili a oni s tím počítají“. A tak platy ve státní správě opět povyskočí.
A co se stane s „Úřadem pro efektivitu státní správy“? Zůstane zachován. Kdyby se totiž zrušil, tak by si ještě mohl někdo pomyslet, že se vláda nechová efektivně.
Takže suma sumárum... Po skončení procesu snižování počtu státních úředníků o 10 % bude jejich stav vyšší než před jeho zahájením (vznikne nový „úřad efektivity“ a na každém úřadě nová pozice „referent pro styk s úřadem pro efektivitu státní správy“), státní zaměstnanci budou brát o 10 % víc a vláda bude mít čárku, že to zkusila...