Dezinformace v boji proti dezinformacím

Velmi často skloňovaným tématem dneška je boj proti dezinformacím. Vedle státních institucí se v něm angažují i různé nestátní organizace. Aktivity těch druhých jsou však někdy docela diskutabilní a nemají daleko k manipulaci.

Jen málokdo zpochybňuje nebezpečí šíření dezinformací pro naši společnost a z toho plynoucí nutnost se tomuto jevu bránit. Boj s nimi je nikdy nekončícím příběhem vyžadující spojit dovednosti analytické, psychologické, technologické, bezpečnostní a organizační. Proto se mu věnují ty složky státu, které mají na starost jeho bezpečnost. Ostatně obrana a péče o bezpečí občanů je jedním z jejich hlavních úkolů. A pokud není boj s dezinformacemi státem zneužíván k pokusu cenzurovat informace, tak je to naprosto v pořádku.

Boji s dezinformacemi se ovšem nevěnuje jen stát, ale i různé nestátní a nevládní organizace. Alespoň to o sobě tvrdí. Je ovšem otázkou nakolik se za jejich „antidezinformačními“ aktivitami neskrývá jen snaha diskreditovat své názorové odpůrce a manipulovat veřejností. A jestli pro tento účel nepoužívají ty samé metody, proti kterým „bojují“.

Než se však dostaneme k jádru problému, bylo by dobré si alespoň ve zkratce zadefinovat, co to vlastně dezinformace je, a co za ni naopak považovat nelze. Definic je celá řada, přičemž jedna z nejznámějších říká, že jde o „záměrné šíření lživé, klamné, nebo falešné informace s cílem manipulovat s příjemcem informace“. Za dezinformaci naopak nelze považovat odlišný názor, omyl, nebo nepřesnost, která nemá vliv na podstatu sdělení. Pokud například někdo napíše, že „na konci února došlo k útoku“ a dodatečně se zjistí, že útok proběhl až na začátku března, tak takovou zprávu za dezinformaci označit nelze. Podstatou sdělení totiž bylo, že došlo k útoku, a nikoliv to, zda to bylo o pár dnů dříve nebo později.

Ale vraťme se k aktivitám nestátních „bojovníků s dezinformacemi“. Jejich zájem se už několik let soustředí například na web Parlamentní listy. Jde o zpravodajský portál, který se poměrně zřetelně vymezuje vůči ideologii multikulturalismu, genderismu, zeleným teoriím a podobným názorovým proudům, které masivně hlásají různí progresivisté a budovatelé Dobra. Na domácí scéně pak neskrývá svoji náklonost k Miloši Zemanovi. Z nezaujatosti jej podezřívat moc nelze, ale to je u médií, která otevřeně podporují nějaký názorový proud, běžné. Z opačné strany „barikády“ lze ostatně podle mého názoru konstatovat to samé třeba o portálech Forum24, Britské listy, nebo Aktuálně.cz.

Co se týká kvality novinářské práce, tak ta je na Parlamentních listech jedním slovem žalostná. Velká část příspěvků je neumělým výtahem článků z cizích zdrojů, naštěstí včetně odkazu (a je tak lepší si přečíst originál). Část tvoří komentáře, z nichž je cítit, že autoři moc dobře ví, kdo jsou jejich čtenáři. Asi nejzajímavější, na co se tam dá narazit, jsou rozhovory. Bývají hodně otevřené. I když samozřejmě závisí na osobnosti, se kterou redaktor rozmlouvá. Naopak naprostým zoufalstvím jsou přepisy „diskuzí“ (převážně) z xichtoknihy, ve kterých veřejně známí i neznámí lidé dávají průchod svým emocím. Často hodně bez zábran. 

Nestátními „bojovníky proti dezinformacím“ bývá portál Parlamentní listy označován jako „dezinformační web“. Třeba think-tank Evropské hodnoty (zde) pak dokládá svoje tvrzení zveřejněním dokumentu „Analýza manipulativních technik na vybraných českých serverech“, kterou zpracovala Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity (zde).

Touto „analýzou“ je ve skutečnosti devítistránkový dokument, kde se člověk o portálu Parlamentní listy dočte například to, že se na něm „s některými manipulativními technikami setkáváme častěji než na Sputniku". Neobsahuje ovšem žádný popis metodiky provádění „analýzy“, způsobu hodnocení a chybí i definice jednotlivých manipulativních technik (ideálně doplněné ilustrativními příklady). Za vážný nedostatek je třeba považovat také příliš malý vzorek zkoumaných webů (jen čtyři!), přičemž úplně chybí portály reprezentující odlišné názorové proudy. Marně bychom v něm také hledali alespoň náznak popisu myšlenkových postupů autorů, ze kterých by se dalo usoudit na to, jak vlastně ke svým závěrům došli. A tak se při jeho čtení člověk nemůže zbavit dojmu, že vznikal metodou „výsledek je dán, teď ještě doplnit vstupy tak, aby to vyšlo“. Takto se zkrátka analýza nedělá.

Jako druhý „důkaz“ šíření dezinformací Parlamentními listy pak Evropské hodnoty uvádějí tvrzení, že byl tento portál zařazen mezi „nedůvěryhodné“ slovenským webem Konspiratori.sk. Ovšem opět bez nějaké hlubší analýzy a uvedení konkrétních případů publikovaných dezinformací. Tedy něco na způsob „jedna paní povídala, že to jsou dezinformátoři, takže to jsou dezinformátoři“.

Dle mého názoru Evropské hodnoty manipulují veřejností. Označují Parlamentní listy za dezinformační web, a přitom toto tvrzení nepodložily žádnými solidními důkazy. Otázkou je, jestli tedy nelze za šíření dezinformace označit právě jejich počínání vůči Parlamentním listům. Domnívám se, že z její výše uvedené definice splňují aktivity Evropských hodnot v tomto případě jak podmínku záměrnosti, tak klamavosti. Osobně je tedy ze šíření dezinformace podezírám, přičemž moje podezření je velmi silné.

Dalším, kdo nenechává na portálu Parlamentní listy nit suchou, je web Neovlivní.cz. Na jejich stránkách jej lze najít v seznamu dezinformačních webů odpovídající údajně databázi ministerstva vnitra (zde). Jenomže to popírá, že by nějaký takový seznam někdy vedlo (zde). A i kdyby nějakou databázi závadných webů mělo, tak je na místě se ptát, jak se k informacím o jejím obsahu redaktoři webu Neovlivní.cz dostali. Veřejně dostupná rozhodně není. Že by zase nějaký únik? Neovlivní.cz opírá věrohodnost informací o zjištění portálu Aktuálně.cz, kterému měl všechno popsat nějaký tajemný „vysoce postavený zdroj z ministerstva vnitra“. Že by někdo vyžvanil něco, co neměl? Nebo je to celé lež jako věž? A jakou roli v tom hraje Aktuálně.cz? V každém případě jde o informaci zprostředkovanou a nikoliv autentickou. A také jen stěží ověřitelnou. Jako taková má ovšem k důvěryhodnosti asi tak daleko, jako Sahara k zalednění. 

Je tedy zřejmé, že web Neovlivní.cz šíří klamavou zprávu (ministerstvo podle nich vede seznam dezinformačních webů, přičemž to to popírá), nebo zveřejňuje informace, jejichž pravost a úplnost nelze ověřit z důvěryhodného zdroje. Šíří tedy zprávu, kterou lze podle výše uvedené definice považovat za dezinformaci. Nevím, kolik jich je třeba vypustit do světa, aby bylo možno příslušný web označit za dezinformační. Ovšem domnívám se, že Neovlivní.cz nic nepokazí, když do té své „databáze dezinformátorů“ připíšou i sami sebe.

Ale zpět k Parlamentním listům. Lze o nich prohlásit, že jde o žurnalistický škvár a pokleslý politický bulvár. Takové hodnocení se totiž nezabývá fakty, ale jde o otázku vkusu. Stejně, jako když někdo prohlásí, že jde o skvělý web. I když v tomto případě jde dle mého soudu spíše o projev nevkusu. Pokud ale někdo tvrdí, že Parlamentní listy šíří dezinformace, bylo by dobré předložit relevantní důkazy. Tedy nikoliv pochybné „analýzy“, databáze vycucané z prstu, nebo povídačky tajuplného „vysoce postaveného zdroje z ministerstva“. Ale konkrétní zprávy, které na tomto portálu vyšly, a u kterých je možno prokázat, že o dezinformaci opravdu šlo. Otázkou je, proč takové důkazy „bojovníci proti dezinformacím“ nepředkládají. Nabízí se, že buď žádné takové neexistují, nebo na to jejich schopnosti nestačí.

Na dezinformace bychom si měli nepochybně dávat pozor a v našem zájmu je bránit jejich šíření. Ale představa, že jejich jediným zdrojem je Rusko, které je k nám šíří prostřednictvím spřízněných webů, je falešná a naivní. Dle mého soudu nám totiž nebezpečí jejich šíření hrozí ze všech světových stran a dezinformátoři se najdou i mezi domácími „bojovníky proti dezinformacím“. A i na ně je třeba dávat si bacha…