Muslimové, odejděte

Zpoza našich západních hranic přicházejí signály o tom, že soužití původních Evropanů s muslimskou menšinou poněkud „drhne“. Otázkou je, zda se hrany nesouladu budou do budoucna spíše obrušovat, nebo se situace dále vyhrotí.

Cílem tohoto textu není vůbec porovnávat, zda jsou muslimové lepší, nebo horší než my, zda je Islám mírumilovný, nebo agresivní, zda je slučitelný s demokracií, nebo není a co říká Korán. Jednak se necítím v těchto otázkách dostatečně „pevná v kramflecích“, a jednak nechci sklouznout do vytrhávání jednotlivých citací z kontextu a omílání tisíckrát omletého. Jde spíše o krátké zamyšlení nad tím, zda s námi mohou muslimové v Evropě žít a za jakých podmínek. Opakovaně jsme totiž od evropských i našich politiků slyšeli, že kdo chce s námi Evropu obývat, musí se přizpůsobit našemu způsobu života a respektovat naše hodnoty (třeba zde). Jenomže už neříkají, co by mělo nastat, pokud to dotyční odmítnou. Tak to za ně s dovolením udělám já.

Oblastí, kde to mezi našimi zvyklostmi a obyčeji muslimů „drhne“, a kde by bylo fajn, kdybychom dodržování našich pravidel začali konečně důsledně vyžadovat, je celá řada a není možné se v rámci tohoto textu zabývat všemi do detailu. Proto se zastavím jen u některých.

V naší společnosti kupříkladu platí, že žena má stejné postavení jako muž. Což se mimo jiné projevuje tím, že si rozhoduje o svém životě sama, a že její slovo má stejnou váhu jako slovo muže. Muslimové z tohoto pravidla radostí zrovna neskáčou a naopak by si rádi udrželi svoje zvyklosti, podle kterých o osudu žen rozhodují muži a s vahou ženského slova to také není žádná sláva. V rámci společnosti však musí platit jednotná pravidla pro všechny bez výjimky. Je proto nutné, aby muslimové svůj přístup k otázce ženské rovnoprávnosti změnili. A pokud to neudělají, je třeba jim jasně říct: „Odejděte tam, kde platí pravidla vám bližší.“

Dále třeba platí, že nejenom, že u nás není zvykem uzavírat sňatky mezi dospělým mužem a nezletilou dívkou, ale je to dokonce protizákonné. A mít s ní intimní styk je navíc i trestné. Pokud se však dospělí muslimští muži chtějí nadále ženit s dětmi, tak bychom na to rozhodně neměli reagovat tak, jako v Německu (zde), ale přesně naopak. Chlápky zavřít (těžko uvěřit, že se svojí nezletilou manželkou jen koukali na telku) a po propuštění jim sdělit: „Sbalte si saky paky a odejděte.“

Jak už vysvětloval mladý Lotrando princezně Zubejdě, tak u nás platí: jeden muž – jedna žena. Pokud však muslimové chtějí mít manželek povícero, tak bychom neměli rezignovat na dodržování našich pravidel, jako to udělali třeba opět v Německu (zde), ale právě naopak a muslimům jasně oznámit: „Odejděte tam, kde můžete mít tolik manželek, kolik uživíte.“

Naše společnost je ve velké většině tolerantní k homosexuálům a dalším sexuálním menšinám. Každého obvykle hodnotíme podle toho, jaký je, a je nám celkem šumák, zda má partnera stejného, nebo opačného pohlaví. I mezi námi se přirozeně najdou lidé, kteří hůře akceptují jedince s odlišnou sexuální orientací (každý to zkrátka nedokáže), ale jen úplná paka proti nim vystupují agresivně. Pokud se však ocitne homosexuál mezi muslimy, může mu jít i o život (zde). Proto je třeba jim říct: „Muslimové, jestliže nebudete tolerovat sexuální menšiny, odejděte.“

Vůči Židům máme obrovský dluh. Mnohokrát v historii jsme jim neuvěřitelným způsobem ublížili, přičemž vše vyvrcholilo před osmi desetiletími, kdy se je jeden z evropských národů pokusil vyvraždit úplně a mezi příslušníky těch dalších se našli lidé, kteří mu v tom aktivně napomáhali. Viny našich předků jsou neomluvitelné, ale podařilo se nám za tím vším udělat tlustou čáru a dnes jsou naše vzájemné vztahy přátelské, Židé jsou součástí naší společnosti a značnou měrou přispívají k jejímu rozkvětu. Muslimové jsou naproti tomu vychováni vůči Židům v nenávisti, a tak ji mají takříkajíc „v genech“. Situace je nejspíš opravdu vážná, protože se o tom může hovořit dokonce už i na ČT (zde). Židům i sobě jsme ale dali po hrůzách holokaustu slib, že v Evropě už nebude mít antisemitismus místo. Proto je třeba muslimům sdělit jasně toto: „Pokud se nezbavíte své nenávisti vůči Židům, odejděte.“

V naší společnosti vnímáme víru jako soukromou věc, která je oddělena od politického i společenského života. Věřící ji nestaví na odiv a pokud již nosí její symboly, tak to činí nenápadným a neobtěžujícím způsobem. A tak, aby tím neporušovali bezpečnostní a hygienická pravidla. Velká část muslimů však něco takového odmítá. Proto je na místě jim říct: „Pokud chcete v Evropě zůstat, odložte vnější atributy své víry, jako je třeba zahalující oblečení, a na veřejnosti vystupujte nikoliv jako muslimové, ale jako občané. Jinak odejděte.“

Takto bychom mohli pokračovat a závěr by byl vždy stejný: „Muslimové, jestli odmítáte žít podle našich pravidel, odejděte.“ Nejsem však tak naivní, abych si myslela, že se na tato slova zvednou a Evropu skutečně opustí. Ale myslím, že je důležité, aby to od nás slyšeli. A aby nezůstalo jen u slov. Tedy ke skutečně důslednému vymáhaní dodržování našich zvyklostí a vracení do původní domoviny těch muslimů, kteří to odmítají.

Pokud bychom se skutečně rozhodli jít touto cestou, dá se očekávat, že by se proti tomu vyrojila celá řada námitek, ať už právních, etických, organizačních, nebo třeba technických. Nepochybně by byla velká část z nich relevantních a bylo by třeba se nad nimi vážně zamýšlet. Zda by se je nakonec podařilo vyřešit, by však hodně záviselo také na tom, kterým z těchto dvou hesel bychom se přitom řídili. Jestli „Kdo chce, hledá způsoby“, nebo „Kdo nechce, hledá důvody“. 

Osobně ale moc nevěřím tomu, že se najde v Evropě politická vůle nepřizpůsobivou část muslimů z našeho kontinentu vypakovat. Pak je ovšem otázkou, jak se bude naše soužití s nimi vyvíjet dál. Pravděpodobnost, že nepůjde vše jako po másle a obě strany si navzájem polezou krkem víc a víc, je dle mého soudu velmi vysoká. Možná se přitom časem ukáže, že jsme už tak zpohodlněli, že nebudeme mít sílu a vůli náš způsob života a naše hodnoty ochraňovat. Důsledkem bude, že náš kontinent ovládne Islám. A část našich potomků odmítajících žít v podřadném postavení jej opustí.

Pokud k tomu opravdu dojde, jsem si jistá jednou věcí. I kdyby naši potomci odešli kamkoliv, třeba na Sibiř, do Antarktidy, nebo někam na poušť, tak tam vybudují novou prosperující společnost. Evropa se mezitím možná změní ve změť rozvrácených despocií plných bídy a zmaru. A její muslimští obyvatelé se budou opět rozhlížet, kam se vrtnout. Pro případ, že by k tomu skutečně došlo, měla bych pro ně ještě jeden vzkaz: „Za našimi potomky už nelezte…“