Netransparentně transparentní „chvilkaři“

„Chvilkaři“ sami sebe ustanovili jako nejmenované strážce demokracie a politické kultury u nás. Jejím rysem je nepochybně i transparentní financování. Jejich vlastní penězovody jsou přitom transparentní jen odcamcaď až pocamcaď.

Toto téma nabylo na aktuálnosti ve chvíli, kdy se pan Minář nechal (zřejmě) příliš unést svým vlastním úspěchem, v jednom z rozhovorů polevil na ostražitosti a veřejně vybreptal, že „chvilkaři“ nejsou žádní sebeobětující se dobrovolníci, ale protibabišovský odpor je jejich džob (zde).

Na tom by nebylo nic až tak špatného. Politika zaměstnává celou řadu lidí různých názorových proudů, takže proč by se jí nemohli živit i „chvilkaři“. Na druhou stranu to ovšem znamená, že příspěvky od jejich podporovatelů neslouží jen na pokrytí nákladů souvisejících s vlastními protestními akcemi, ale část jim jde i do jejich kapes. A tak se vynořila zcela logická otázka, kdo všechno jim je tam cpe. Jenomže to není tak jednoduché zjistit. „Chvilkaři“ sice mají zřízený transparentní účet, kam jim zasílají peníze drobní přispěvatelé, ale není to konto jediné. Vedle něho totiž používají i netransparentní běžný účet.

Kdo jim posílá peníze tam, není jasné. Všechny dotazy tohoto typu totiž zůstávají bez konkrétní odpovědi. Zato ale můžeme sledovat, jak se při jejich nastolení pan Minář kroutí jako zkušený politický matador. Například v Hospodářských novinách (zde), kde prohlásil: „Občas slyšíme, jak někdo říká: kdo ví, kdo vás platí. Ale my to víme. Platí nás lidé, kteří nám věří a líbí se jim, co děláme.“ Je vážně dobrej. Za takovou odpověď by se totiž nemusel stydět ani sám pan Babiš.

Podobné kličkování najdeme i na webu „chvilkařů“, kde se problematice svého financování věnují v rámci FAQ (zde). Tak třeba na otázku: „Proč máte vedle transparentního účtu i běžný účet?“ odpovídají toto: „Z transparentního účtu hradíme náklady na demonstrace a další jednorázové akce. Z běžného účtu financujeme dlouhodobou činnost spolku včetně mzdových nákladů.“ a k tomu dodávají: „Běžný účet potřebujeme mimo jiné i kvůli ochraně našich smluvních partnerů. Řada dodavatelů nám poskytuje výrazné slevy a nepřeje si zveřejňovat smluvní podmínky kvůli svým obchodním partnerům a zákazníkům. V neposlední řadě nebudeme hradit mzdy z transparentního účtu kvůli ochraně osobnosti a osobních údajů těch, kdo ve spolku pracují na úvazek. Všechny příjmy a náklady z obou účtů zveřejňujeme ve výroční zprávě, jejíž součástí je i přehledná účetní závěrka.“ Samotná formulace odpovědi sice vypadá logicky a smysluplně, ale když ji člověk porovná s výpisem z transparentního účtu „chvilkařů“ (zde), zjistí, jaké bulíky se mu snaží věšet na nos.

Veškeré odchozí platby jsou na něm totiž uvedeny bez příjemců. Takže není jasné, jak by mohla být anonymita smluvních partnerů „chvilkařů“ ohrožena. Zdůvodnění existence netransparentního běžného účtu jejich údajnou „ochranou“ se tak jeví jako báchorka sloužící jen k balamutění veřejnosti. A nesedí ani zdůvodnění používání tohoto účtu nutností utajit „poskytované výrazné slevy“. Například u platby z 21.12.2019 ve výši 13 149,- Kč je ve zprávě pro příjemce uvedeno: „Václavské náměstí 10. 12. 2019 - Agregát + příslušenství + obsluha + 50% sponzorská sleva – Milion chvilek“. Obdobných plateb, kde je sleva ve zprávě uvedena, bychom přitom na výpisu našli povícero. Ale třeba není nutné je tajit proto, že „chvilkařům“ připadá sleva 50 % málo „výrazná“...

Ovšem pokud jim přesto připadá bezpečnější odesílat platby (včetně mezd) z běžného účtu, mohli své financování zprůhlednit třeba tím, že by pro příjem příspěvků používali výhradně transparentní účet a z něj by následně převáděli prostředky na ten běžný. Samozřejmě se nabízí otázka, jak ověřit, že by v tomto režimu přesto nepřitékaly nějaké peníze „bokem“ přímo na netransparentní účet. Stačilo by však zkontrolovat účetní závěrku zveřejňovanou každoročně ve sbírce listin (zde) proti výpisu transparentního účtu. Příspěvky uvedené v závěrce musí totiž přijatým platbám rámcově odpovídat.

Abych „chvilkařům“ nekřivdila, snažila jsem se zjistit, jestli náhodu výše popsaným způsobem nepostupují, a zkontrolovala jsem všechny odchozí platby z jejich transparentního účtu za rok 2019. Ovšem žádný převod na jejich běžný účet, nebo alespoň takový, který by jím mohl být, jsem tam nenašla. Přitom by šlo dle mého soudu o mnohem věrohodnější způsob, jak zvýšit svoji transparentnost než zveřejňování výročních zpráv. Je to sice působivý krok nad rámec zákonných povinností, ale z pohledu široké veřejnosti jde jen o gesto bez obsahu.

Výroční zpráva (za rok 2018 zde) je totiž jen politicko-marketingové slohové cvičení mající přesvědčit investory (respektive přispěvatele), že je s jejich penězi nakládáno v souladu se záměrem, s jakým je do „chvilkařů“ vložili, a že se daří tyto cíle naplňovat. Zkrátka spousta balastu, ale to podstatné, tedy kdo a jakými částkami je prokrmuje, se z ní člověk nedozví. Což je však pro veřejnost mnohem důležitější informace než to, kolik za svoje předsedování dostává pan Minář, případně co je stojí pronájem velkoplošných obrazovek. 

Možná někomu připadá, že předstíraná transparentnost „chvilkařů“ a jejich mlžení v otázce financování je jen nepodstatná maličkost v porovnání se škraloupy pana Babiše. Z pohledu objemu peněz to opravdu vypadá jako srovnávání vyloupení banky s jízdou tramvají načerno. Nicméně způsob, jakým „chvilkaři“ kličkují, je ne nepodobný obdobnému vykrucování se pana Babiše kdykoliv jej někdo nachytá na švestkách. Nabízí se proto otázka, jak je možné, že je přesto podporuje tolik lidí. Dle mého soudu je důvodů několik. Někteří z nich o jejich netransparentním financování vůbec netuší, dalším jejich vysvětlení stačí a nepídí se po podrobnostech a jiní sice cítí, že něco není v pořádku, ale jejich nenávist vůči osobě pana Babiše je zkrátka silnější.

Pokud jsou tyto nejasnosti ohledně „chvilkařů“ šumák jejich podporovatelům, tak to ovšem neznamená, že by to nemělo zajímat zbytek veřejnosti. Jde totiž o uskupení, které vstoupilo do politického života s cílem jej ovlivňovat. Vzhledem k jejich neprůhlednému financování se pak pochopitelně nabízí podezření, zda nejsou jen jakýmsi beranidlem, jehož pomocí chce někdo v pozadí zneužít tématu „antibabiš“ pro realizaci svých vlastních politických a mocenských cílů. 

Dle mého soudu jsou tyto obavy oprávněné. Rozptýlit je mohou jen sami „chvilkaři“. Tím, že si přestanou na transparentnost jenom hrát a svoje financování skutečně rozkryjí. Dokud to neudělají, budou jejich hesla o „obraně demokracie“ znít hodně falešně. A „babišovsko-chvilkařské“ přestřelky budou jen přetahováním se čitelného člověka nepevných mravních zásad s nečitelným uskupením neznámých mravních zásad. Přitom někoho čitelného majícího mravní zásady pevné, aby člověk pohledal...