Nenadávej na zrcadlo, když máš křivá ústa

Bojovníci proti dezinformacím nechápou, proč lidé pochybují o informacích od mainstreamových médií a viní z toho „dezinformátory“. Tento výraz však ztratil svůj obsah a je z něj nálepka sloužící k dehonestaci názorových odpůrců. 

Bojem proti dezinformacím stát pověřil „Centrum boje proti terorismu a hybridním hrozbám“. To je však v této oblasti téměř neviditelné a ani jeho webové stránky (zde) nenaznačují, že by hýřilo nějakou aktivitou. V sekci „Aktuality“ si sice může každý stáhnout příručku pro boj s dezinformacemi, ale potíž je, že je k mání jen v angličtině. Takže někomu jazykově nedostatečně vybavenému je platná jak mrtvému zimník. A tak si nelze nepoložit otázku, zda úředníci na boj proti dezinformacím jenom kašlou, nebo jestli se jim podařilo z naší země všechny šiřitele bludů vypudit, a nemají tak do čeho píchnout.

Že platí první možnost a nikoliv druhá, si zřejmě myslí různí nestátní bojovníci proti dezinformacím. A v tomto s nimi souhlasím i já. Tím však naše shoda končí. Na rozdíl od nich si totiž třeba myslím, že důvěryhodnost médií se neřídí tím, že o nich někdo řekne, zda jsou nebo nejsou „dezinformační“, ale podle toho, jakou zkušenost s nimi lidé mají. Důvěra v ta mainstreamová je však u nás v tuto chvíli narušena a na tom by se nic nezměnilo, ani kdyby byla ta „dezinformační“ umlčena. 

Soudím, že jí hodně podlomila například migrační krize v roce 2015, respektive způsob, jakým o ní jednotlivá média referovala. Do té doby byla v těch mainstreamových respektována relativně široká názorová pestrost a žádný proud nebyl výrazněji prosazován jako ten „jediný správný“. Nebylo sice všechno úplně idylické, ale nikdo nebyl za svoje postoje ostrakizován a jako „nepřípustné“ byly považovány jen názory vysloveně extrémistické. Tedy ty prezentované především hajlujícími hololebci a maskovanými ultralevičáky. I když mám dojem, že vůči výstřelkům těch druhých byla média poněkud shovívavější.

Když však zintenzivnil proud migrantů do Evropy a především po tzv. balkánské trase se v nekonečných davech procházeli jak na promenádě, názorová pluralita najednou jako by zmizela a z mainstreamových médií zaznívaly unisono zkazky o zástupech matek s malými dětmi, nezaopatřených sirotcích a o tom, že tito lidé přicházejí jako na zavolanou, aby vyřešili problém nedostatku pracovních sil a svými sociálními odvody zajistili zdroje pro financování penzijních systémů. Však si na to ještě všichni pamatujeme.

Ozývaly se však i hlasy odlišné. Přinášely je ovšem jiná než mainstreamová média a lidé se dozvídali, že matky s dětmi tvoří jen relativně malou část migrantů, že mezi nimi převažují mladí muži, že těm nezaopatřeným sirotkům už dávno rostou fousy, a že nově přišedší budou jen těžko shánět nějakou práci, protože jde převážně o nekvalifikované a často i nekvalifikovatelné lidi. Takže místo aby sociální systémy zachraňovali, znamenají jen další díru do jejich rozpočtu.

Tyto zprávy byly šmahem označovány jako „lži“ a média je šířící ocejchována jako „dezinformační“. Jenže pak se ukázalo, že zase až tak moc nekecají. Což postupně přiznávala i média mainstreamová. Byť u toho nepoužívala tak dramatický slovník. A tak spadla klec a důvěra v mainstream byla tentam. 

K jejímu obnovení by však hypotetická likvidace médií „dezinformačních“ nepomohla. Ta mainstreamová se totiž o důvěru veřejnosti připravila především sama. Pokud by nenaskočila na „vítací“ vlnu a snažila se zachovat si objektivitu, mohla by se jí dodnes těšit v nezmenšené míře, i kdyby se dezinformátoři celého světa na hlavu stavěli. Nicméně vzhledem k tomu, co se aktuálně odehrává na řecko-tureckých hranicích, nabízí se jim příležitost na reparát. Jen si tu šanci informovat objektivně, nepřikrášlovat realitu a nebagatelizovat související hrozby nesmějí nechat zase někým vyfouknout.

Dle mého soudu souvisí přeceňování vlivu „dezinformačních“ médií také s nadhodnocováním jejich významu. Návštěvnost jejich portálů není totiž bůhvíjaká. Podle webu Similarweb (zde) ji má třeba takový Sputnik 25x a Aeronet dokonce 100x nižší než iDnes (zde). Když navíc započteme, že návštěvník na iDnes zhlédne v průměru 6 stránek (zde), kdežto ten, kdo zabloudí na Sputnik nebo Aeronet jen asi 2, je nepoměr dopadu informací šířených oběma kanály ještě markantnější. Pravděpodobnost, že člověk bude čerpat poznatky o nějaké události na Sputniku je pak totiž 75x a na Aeronetu dokonce 300x nižší, než že si ji přečte na iDnes. Navíc je tu fakt, že ani jeden z těchto portálů nemá zdaleka tak široké pokrytí témat jako jakékoliv mainstreamové médium. Což pravděpodobnost masovějšího rozšíření případné zkreslené informace ještě více snižuje. Pokud by se zkrátka všechny ty Sputniky, Aeronety a jim podobné portály zčistajasna vypnuly, tak si toho dle mého soudu drtivá většina lidí ani nevšimne. Snad jen podle toho, že by se o nich přestalo psát.

Někdy mi připadá, jako by si někteří politici a aktivisté patřící do názorového proudu označovaného jako „progresivistický“ udělali z těchto portálů fackovacího panáka, který může za všechny jejich přešlapy a neúspěchy. Tedy třeba za to, že myšlenky multikulturalismu nejsou veřejností přijímány s dostatečným nadšením, že jsou lidé kritičtí k zelené ideologii, že mají z genderové teorie bžundu, že nehorují pro větší integraci v rámci EU, že byl prezidentem zvolen Miloš Zeman, nebo že si lidé odmítají myslet to, co je jim předkládáno, že si myslet mají. Nemohu se tak zbavit pocitu, že než aby otevřeně přiznali, že jejich politika veřejnost příliš neoslovila a lidé jim zkrátka nevěří, raději vše svedou na rejdy dezinformátorů z proruských webů. Tento přístup velmi trefně charakterizuje jedno ruské přísloví použité Nikolajem Vasiljevičem Gogolem jako motto k jeho hře Revizor: „Nevrč brachu na zrcadlo, když máš křivou hubu.“

Účinnému boji proti dezinformacím také moc napomáhá to, že z označení „dezinformátor“ se stala nadužívaná nálepka zhusta sloužící pouze k dehonestaci názorového protivníka. Tuto praxi kritizoval dokonce i Městský soud v Praze, když v rámci řešení sporu mezi portály Parlamentní listy a Forum24 konstatoval toto: „Soud se zcela ztotožňuje s názorem, že šířit lži a dezinformace je nebezpečné. Právem na svobodu projevu by se šíření lží a dezinformací zaštiťovat nemělo. Současně je však přesvědčen o tom, že obdobně nebezpečné je vzájemné paušální osočování jednotlivých médií z šíření dezinformací.“ (podrobně jsem o tomto sporu psala zde). Vlivem nadměrného užívání výrazu „dezinformátor“ pro nálepkování názorových odpůrců se jeho význam zkrátka degraduje. Stírá se tím totiž rozdíl mezi tím, kdo skutečně šíří bludy a označením pro někoho, koho chce mluvčí jen dehonestovat a umlčet, protože nesouhlasí s jeho názorem a neumí mu svými argumenty oponovat.

Obdobně zhoubné je pak podle mého názoru i nerozlišování mezi dezinformací a omylem. Rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi je přitom naprosto zjevný. Dezinformací je totiž taková zpráva, o jejíž nepravdivosti její mluvčí ví, případně se lze oprávněně domnívat, že to mohl nebo měl vědět. Jinak se jedná o omyl. A mýliti se je lidské...

Myslím, že svůj boj s dezinformacemi si musí každý člověk vybojovat sám. Zkušenost ukazuje, že mainstreamovým médiím nemůže zdaleka věřit všechno. Což však neznamená, že by měl naopak bezmezně důvěřovat všemu, co říkají ta ostatní. Svět totiž není černobílý, a tak neplatí, že kdo říká pravdu jednou, jí bude říkat pokaždé. Stejně jako neplatí ani to, že kdo jednou lhal, bude lhát vždycky. Myslím, že nejblíže skutečnosti je tvrzení, že „někdo občas lže a jiný občas mluví pravdu“. Problém je ovšem rozpoznat, kdy je právě to „občas“. A to v obou případech.

S tím nám však nikdo nepomůže. Státem zřízený úřad na to kašle a důvěřovat bojovníkům proti dezinformacím často znamená dostat se z louže pod okap. A tak nezbývá, než aby člověk spoléhal na selský rozum a postupně se na základě získaných zkušeností naučil rozlišovat zprávy informační od dezinformačních nikoliv podle toho, kdo s nimi přichází, ale na základě citu pro to, čemu všemu se věřit dá, a kdy ho někdo nejspíš tahá za fusekli. Přejme si, aby toho selského rozumu bylo kolem nás co nejvíce...