Nelež.cz na štíru s transparentností

Počátkem roku se představil další spolek s ambicí bojovat proti dezinformacím. Říká si NELEŽ a pro naplnění svého záměru zvolil taktiku odstřižení dezinformačních webů od příjmů z reklamy. Jak je však od těch ostatních rozpoznává?

Na svých stránkách uvádí „metodiku“, podle které důvěryhodnost daného webu posuzuje. Sestává ze tří různých pohledů – strojové analýzy textů, hodnocení Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ) a subjektivního posouzení „společenské prospěšnosti“ daného webu. Tedy pokus o kombinaci objektivního hodnocení obsahu, požadavků na transparentnost daného média a subjektivního názoru na to, zda je jeho charakter v souladu se zájmy společnosti. Jedna věc je ovšem záměr, druhá pak samotné provedení. Tak se na něj pojďme podívat detailněji. 

Rozbor textů provádí NELEŽ za pomoci analytického nástroje, který umožňuje zkoumat text, význam slov a kontext, ve kterém jsou na daném webu použita. Tímto způsobem lze zjistit v jakém smyslu portál o jednotlivých záležitostech referuje. Spolek bohužel neuvádí, jaká konkrétní témata sleduje. Ale představme si, že jedno z nich se týká třeba problematiky klimatických změn. Analýzou textu lze zjistit, zda je v souvislosti s nimi prosazována na stránkách daného portálu myšlenka razantního omezování produkce skleníkových plynů, nebo je naopak dáván větší prostor stanoviskům, která tento postup zpochybňují a upřednostňují jiná řešení. Případně zda jsou oba názorové proudy zastoupeny přibližně rovnoměrně. Což může poskytnout nepochybně zajímavý obrázek o směřování daného webu, ovšem pro identifikaci jeho dezinformačního obsahu je to nedostatečné. Je totiž třeba tuto analýzu také interpretovat. Tedy určit, co z toho je „správně“ a vysvětlit proč. Zda jeden z obou zmiňovaných pohledů, nebo je naopak znakem věrohodnosti portálu to, že dává prostor názorům různým. Jak s výstupy z analýzy obsahu spolek NELEŽ nakládá, však na svých stránkách neuvádí. Škoda. Je to totiž velmi důležité vodítko pro posouzení, jak nezaujatě k identifikaci dezinformačních portálů přistupuje. 

Druhým pohledem je hodnocení webu podle kritérií NFNŽ. Ta jsou definována formou jasné, jednoznačné, a hlavně měřitelné metodiky. Jako například zda jsou majetkové poměry daného portálu dostatečně transparentní, zda jsou texty na něm zveřejňované doplněny zdrojem informací, jestli je ověřován jejich obsah, zda jsou dostatečně oddělené zprávy od komentářů, případně od reklamy a podobně. NFNŽ rozkrývá svoji metodiku velmi detailně, a tak si může každý ověřit, zda je rating jednotlivých portálů podložený, nebo vycucaný z prstu. Tak nějak by to mělo zkrátka vypadat a je to velký kontrast v porovnání s tím, co nazývá „metodikou“ spolek NELEŽ.

Třetím hlediskem je posouzení „společenské prospěšnosti média“ členy hodnotící komise v rámci projektu konspiratori.sk. To je docela problematická záležitost. Především proto, že zmiňovaná komise vůbec žádnou „společenskou prospěšnost“ nehodnotí. Jde totiž o projekt, kde lidé různých oborů a specializací posuzují věrohodnost jednotlivých médií a doporučují potenciálním inzerentům, kde mohou umísťovat svoje reklamy bez rizika ztráty reputace a kterým je lepší se raději vyhnout. Má tedy podobný cíl jako spolek NELEŽ. Na rozdíl od něj však používají konspiratori.sk pro svoje hodnocení jasnou a srozumitelnou metodiku. Sice není tak detailní jako v případě NFNŽ a z povahy věci i hůře měřitelná (jde o „zprůměrování“ subjektivních názorů hodnotitelů), ale i tak je násobně transparentnější než „metodika“ NELEŽ. 

Pokud však spolek neurčuje „společenskou prospěšnost média“ pomocí projektu konspiratori.sk, tak jak ji vlastně stanoví? Nehledě na to, že to vyvolává reminiscence na doby více než 30 let minulé, kdy se na základě „společenské prospěšnosti“ určovalo, co se bude hrát v divadle, jaké knihy budou vycházet a co mohou obsahovat písňové texty. Jen se tomu tenkrát říkalo „cenzura“. Musím se přiznat, že jsem v tomto punktu z počínání spolku NELEŽ „voľajako zmätená", a ten by tak měl vysvětlit, co si pod pojmem „společenská prospěšnost“ vlastně představuje a proč se přitom odvolává na projekt, který nic takového neposuzuje. 

Ale pojďme k tomu, jak spolek NELEŽ pracuje se zjištěními podle výše popsaných kritérií a jak na jejich základě sestavuje seznam těch nejvíce „toxických“ webů. To jsou podle něj takové, které jsou v „průsečíku“ všech hodnocení. Tedy ty, u kterých bylo zjištěno analýzou textu, že zveřejňují nepravdivé a zavádějící informace a zároveň je hodnotí jako nedůvěryhodné jak NFNŽ, tak i konspiratori.sk.

Při pohledu do tohoto seznamu a jeho konfrontací s dostupnými hodnoceními podle jednotlivých kritérií je však zřejmé, že se NELEŽ svojí vlastní „metodikou“ ne vždy řídí. Jinak by nemohl být za „toxický“ označen třeba portál Parlamentní listy. Ten totiž prokazatelně není hodnocen jako nedůvěryhodný hned ve dvou ze tří hledisek. NFNŽ mu udělil rating B-, což znamená „horší průměr“. A web konspiratori.sk nehodnotil české Parlamentní listy vůbec a ty slovenské považuje dokonce za věrohodné (zde). Jak se tedy mohly dostat do „průsečíku toxicity“, je záhadou a spolek by měl vysvětlit, proč si stanovuje pravidla, kterými se pak sám neřídí.

To je však jen jeden střípek do mozaiky celkové nedůvěryhodnosti „metodiky“ spolku NELEŽ a logicky i hodnocení na jejím základě vytvořeného. Její vágnost a netransparentnost (o jejím nedodržování nemluvě) na něj tak dle mého soudu vrhá vážné podezření, že nehodnotí portály nestranně. Mezi těmi identifikovanými jako „toxické“ bychom sice jen těžko hledali nějaké vzory pravdomluvnosti a u řady z nich jsem se osobně přesvědčila, že opravdu plácají nesmysly v míře přílišné. Nicméně netransparentnost „metodiky“ a z ní vyplývajícího hodnocení vede k pochybnostem, zda je zveřejněný seznam úplný a zda nám spolek NELEŽ některé dezinformátory nezatajil. Mohu se jen domnívat, že třeba proto, že jsou jeho členům blízké názory, které šíří. 

Pro vyvrácení těchto podezření je podle mne nezbytné, aby spolek způsob svého hodnocení rozkryl výrazně více a byl v tomto ohledu obdobně transparentní jako NFNŽ a konspiratori.sk. Jinak si totiž může na ten svůj „toxický“ seznam nedůvěryhodných webů připsat rovnou i sám sebe. Ne nadarmo se ostatně říká, že čím kdo zachází, tím také schází...