Nenosit roušku je jako neplatit daně

Tak o sobě zase dala pořádně vědět koronamrška. Je otázkou, zda se jedná o onu avizovanou „druhou vlnu“, nebo ne. Ono je ale vlastně jedno, pod jakým pořadovým číslem na nás cení zuby. Na podstatě to totiž nic moc nemění.

To s těma zubama je samozřejmě myšleno obrazně, protože viry žádný chrup nemají. I když to vlastně nevím jistě, protože jsem žádné na vlastní oči neviděla. Respektive viděla, ale byly tak mrňavý, že se to nedalo rozpoznat.

Že se něco bude dít, začínalo být zřejmé, když se v průběhu prázdnin testovaly fotbalové a hokejové týmy a v některých z nich se našlo hned několik hráčů koronapozitivních. Pamatuji se, jak jsem si v té době krátila čas při cestě tramvají čučením na zprávy v mobilu a tam jsem na nějaký takový titulek narazila. Podívala jsem se po svých spolucestujících a hlavou mi blesklo, kolik infikovaných by se asi našlo, kdyby někdo do té tramvaje vběhnul a odběrovou tyčinkou prošťoural všem jejich čichové orgány. Nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že na dva až tři kousky by se tak možná káplo…

Je totiž více než jisté, že mezi námi pobíhá pěkná řádka lidí, na které koronamrška skočila a rozhodla se s nimi po nějakou dobu sdílet dobré i zlé, aniž by považovala za nutné je o tom teplotou, kašlem či rýmou informovat. A že tedy ti, kteří jsou „vytrasováni“ jako pozitivní, jsou objeveni více méně náhodou, a to jen díky tomu, že jiná koronamrška dala někomu jinému svoji přítomnost najevo. Zkrátka a dobře se podle mne dostáváme do situace, kdy je stále obtížnější dohledávat, kdo je vlastně infikovaný. A vzhledem k často bezpříznakového průběhu nákazy jsme tedy z koronapozitivity „podezřelí“ v podstatě všichni...

Tento překotný vývoj je podle mne jednoznačně důsledkem toho, že jsme přes léto až příliš polevili v opatřeních bránících koronamršce v šíření. Více než v okolních zemích. Za což je jednoznačně odpovědná vláda. A nemůže se vymlouvat vůbec na nic. Ani na to, že část veřejnosti více či méně naléhavě po zásadním rozvolnění opatření volala. Byť někdy za použití formulací poněkud ulítlých. Jen si vzpomeňme na to, kolik výkřiků o omezování svobody a div ne likvidaci demokracie jsme v souvislosti s protikoronavirovými restrikcemi slyšeli. Ale máme svobodu slova, a tak si každý může říkat co chce. Třeba i nesmysly. Na vládě je pak odpovědnost těmto výkřikům odolávat a dělat i opatření, za která jí občanstvo nezatleská. 

Nevyznamenala se ale ani opozice. Ta se totiž zmohla jen na rozšíření repertoáru svých hesel, kam vedle „stop Babiš“ přidala nově „chaos“. Netvrdím, že všechny kroky vlády byly vždy perfektně promyšlené. Respektive těch protichůdných a unáhlených bylo docela dost. Ale když minulý týden konečně zareagovala na prudce se zhoršující počty nakaženým zavedením okamžitých omezení, tak to byl sice opožděný, ale správný krok. Opoziční politici ji za to však zkritizovali a prohlásili, že tím jen vytváří „chaos“ (zde). Čímž však prokázali jenom to, že když pánbůh rozdával soudnost, tak stáli v jiné frontě. 

S rostoucím počtem koronapozitivních případů se logicky objevují obavy z toho, aby se neopakoval jarní scénář s vypnutím ekonomiky a ta tak nedostala „ránu z milosti“. Z tohoto úhlu pohledu by nás ovšem nemělo zajímat ani tak to, co se děje u nás doma, ale především za hranicemi. Proexportní ekonomika totiž potřebuje, aby byli fit i její odběratelé. Takže vážně bát bychom se měli začít až ve chvíli, když by se začala dramatizovat situace třeba v Německu. S určitým poklesem domácí poptávky se však nejspíš budeme muset smířit. I když nebude nejspíš ani zdaleka takový jako na jaře, tak je otázka jeho hloubky otevřená. V té souvislosti bychom měli věnovat pozornost „uklidňujícímu“ prohlášení paní ministryně Schillerové, podle které prý není další zadlužení problém (zde). Zní to totiž jako příprava půdy pro znovunastartování rotaček na peníze. Inu při schodcích v řádu desítek miliard se všichni přetahují o každou korunu, ale když se zatne sekera za půl biliónu, tak nějakých sto, dvě stě miliard nehraje žádnou roli...

Zpřísnění opatření sebou přinese i to, že se opět vyrojí zástupy epidemiologů–amatérů a virologů podobných odborných kvalit, kteří nás budou přesvědčovat o tom, jaký jsou roušky nesmysl. A taky těch, kteří budou tvrdit, že koronamrška nepředstavuje žádný problém, protože na rakovinu a při autonehodách se umírá mnohem víc. Což je hodně zjednodušené tvrzení zavánějící až demagogií. Nerespektuje totiž to, že nebezpečnost koronaviru a rakoviny (o autonehodách nemluvě) spočívá v úplně něčem jiném. Hrozbou současné epidemie totiž podle mne není vysoký počet obětí na životech, ale to, že má tendenci vyvolávat takovou poptávku po zdravotních službách, že může přesáhnout možnosti zdravotního systému. Což by znamenalo jeho kolaps a značně by to zvýšilo riziko následného utlumení (teď už nedobrovolného) ekonomiky. A to nedokáže ani rakovina, ani autonehody. Ty snad jedině v případě, kdyby se řidiči domluvili a začali do sebe vrážet úmyslně.

Rychle rostoucí počty nakažených nejsou rozhodně důvodem k panice a depresi. Ale berme to jako impuls k tomu, abychom se chovali zodpovědně, nosili roušky a dodržovali i ostatní omezení. Byť to nikoho netěší (i když kdo ví). I mě to leze krkem. Ale mě štve víc věcí, které musím dělat, protože mi je stát přikazuje. Třeba platit daně. Je to ale potřeba, protože stát musí taky z něčeho žít. A tak přestože mám k jeho fungování a k tomu, za co moje daně utrácí, tisíc a jednu výhradu, platím je. To samé platí i v případě povinnosti nosit roušku a dodržování dalších omezení. Pod nos mi rozhodně nejdou. To mne a ani nikoho jiného ale neopravňuje k tomu je ostentativně sabotovat nebo je jako někteří lidé obcházet (zde). Ti, kdo to dělají, jsou pak živoucím důkazem toho, že koronavirus neohrožuje pouze dýchací ústrojí. U někoho totiž zjevně napadá i orgán úplně jiný...

Ovšem tyto náznaky anarchie jsou naprosto marginálním problémem v porovnání s tím, do jaké nepříjemné epidemiologické situace jsme se kvůli zaváhání vlády a jejímu podcenění vývoje dostali. Přitom si na jaře nevedla zase až tak špatně. Byť je samozřejmě možné o některých jednotlivostech diskutovat, tak díky včasnému zavedení přísných opatření se povedlo České republice tehdejší útok koronamršky relativně dobře zvládnout. Tak proč najednou taková lehkomyslnost? Že by v tom hrály roli blížící se krajské volby? Těm totiž už od dob, kdy je socani pojali jako „referendum“ o zdravotnických poplatcích, celostátní témata dominují. Pokud tedy ANO a ČSSD nechtěly před volbami pokračováním v protikoronavirových restrikcích voliče naštvat, tak si v nich zaslouží rupnout. Ale je tu vůbec někdo, kdo by si je zasloužil vyhrát?