Tou první je „Usnesení Evropského parlamentu ze dne 24. června 2021 o stavu sexuálního a reprodukčního zdraví a práv v EU v rámci zdraví žen“ (plné znění zde). Nejde o právně závazný materiál, nicméně právě takové bývají velmi často používány aktivisty všeho druhu k vytváření tlaku na odpovědné orgány členských zemí s požadavky na provedení takových právních úprav, které uvedou jejich národní legislativu do souladu s přijatým dokumentem. I proto se jim někdy říká „soft law“. Je to zkrátka syčárna, jejíž prostřednictvím se snaží bruselská vrchnost ovlivňovat právní systém členských zemí EU i v těch oblastech, ve kterých tuto kompetenci nemá. Například ve zdravotnictví nebo v rodinném právu.
Jde o poměrně rozsáhlý dokument, ovšem jedna z jeho klíčových pasáží se nachází hned v bodě 1:
„...vyzývá členské státy, aby zaručily právo každého člověka, bez ohledu na věk, pohlaví, gender, rasu, etnickou příslušnost, třídu, kastu, náboženskou příslušnost a přesvědčení, rodinný stav nebo socioekonomické postavení, zdravotní postižení, status v souvislosti s HIV (nebo sexuálně přenosnými nemocemi), národní a sociální původ, právní nebo migrační status, jazyk, sexuální orientaci nebo genderovou identitu, přijímat v souvislosti se sexuálním a reprodukčním zdravím a právy vlastní informovaná rozhodnutí, aby zajistily právo na tělesnou integritu a osobní autonomii, rovnost a nediskriminaci a aby poskytly nezbytné prostředky, které umožní každému požívat sexuálního a reprodukčního zdraví a práv“
Podle tohoto ustanovení mají tedy mít právo přijímat „informovaná rozhodnutí“ ve vztahu ke své sexualitě i nezletilé děti („...bez ohledu na věk...“). Dochází tak k flagrantnímu prolomení rodičovských práv a vytvoření zjevné dysbalance v porovnání s jinými oblastmi týkající se zdraví dítěte. V nich totiž mají rodiče (nebo zákonní zástupci) právo vyslovit s provedením nějakého lékařského zákroku nebo uskutečnění léčby souhlas nebo to naopak odmítnout. Pokud by se to však týkalo „sexuálního a reprodukčního zdraví“, tohoto práva by pozbyli.
Druhou normou stojící na opačném pólu oproti výše zmiňovanému usnesení je pak nově přijatý maďarský zákon, který údajně zakazuje zobrazovat v materiálech mířících na osoby mladší 18 let jinou než heterosexuální orientaci (zde). A proč „údajně“? Ke zprávám referujících o situaci v Maďarsku je totiž třeba přistupovat obezřetně, protože podstata toho, co se tam opravdu děje, občas zaniká v nesouhlasném křiku těch, kteří současné politické vedení této země zrovna dvakrát nemusí. Vzpomeňme si ostatně na to, jaký cirkus vyvolalo vloni přijetí tamního zmocňovacího zákona umožňující vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s pandemií koronamršky. Kolik keců o „konci demokracie“, „nástupu totality“ a o tom, jak si „musí EU na Maďarsko posvítit“, jsme v souvislosti s tím slyšeli (zde). Aby nakonec i sama evropská vrchnost potichu přiznala, že se vlastně vůbec nic špatného nestalo (zde nebo zde).
Ovšem názor „homosexualita je mládeži nepřístupná“ není ojedinělý i bez ohledu na to, jak to nakonec s tím maďarským zákonem doopravdy je. Přesvědčení, že děti mají právo o své sexualitě neomezeně rozhodovat, je pak jeho protikladem. Asi všichni cítíme, že jde v obou případech o postoje extrémní, a jak už to tak u takovýchto krajností bývá, i škodlivé. Především pro děti samotné. Ideální řešení totiž leží někde mezi nimi.
Děti by samozřejmě měly být seznamovány s tím, že vedle heterosexuálů existují i lidé, jejichž sexualita je odlišná. Minimálně proto, že statisticky vzato s nimi v každé třídě sedí alespoň jeden gay nebo lesba. Kdy a jakou formou dětem tuto informaci dát, je samozřejmě otázka. Na jedné straně by jim určitě neměl cpát do hlaviček žádný fanatický aktivista nesmysly o 56 pohlavích a na straně druhé by to nemělo probíhat ani tak, jak si to možná ještě pamatují někteří z nás z hodin „sexuální výchovy“. Tedy, že jim někdo vykládá něco, co už dávno ví.
Stejně jako zamlčování je však dle mého soudu škodlivá i liberalizace rozhodování tak, jak ji ve svém usnesení požaduje Evropský parlament. Děti jsou totiž velmi lehce ovlivnitelné a dohlédnout důsledky svých rozhodnutí se teprve učí. Nejprve dělají to, co jim řeknou rodiče, později to, co jim řekne kdokoliv jiný kromě rodičů, aby nakonec dospěly tělesně, mentálně a sociálně a začaly se rozhodovat samy. Dle mého soudu je až v tuto chvíli hovořit o tom, že jsou schopny „informovaně rozhodovat o svém sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví“. Do té doby totiž dělají to, co rozhodl někdo jiný. Byť si to neuvědomují.
Odstřihnout děti od informací o „menšinové“ sexualitě stejně jako jim dát v těchto věcech rozhodovací volnost jsou zkrátka dvě extrémní odpovědi na tutéž otázku: „Jak pracovat s jejich sexuálním (sebe)poznáním?“. Obě cesty jsou zkrátka špatné. První vytváří z adolescentů s „menšinovou“ sexualitou uzlíček nervů, druhá vede k tomu, že mají děti v hlavě guláš. Takže zbývá cesta třetí. Která to je? Nevím přesně, ale jejím prvním krokem by mělo být to, že pošleme zastánce obou předchozích do Paďous...
