Volba mezi špatným svědomím a katastrofou

Rusko zastavilo dodávky plynu Polsku a Bulharsku poté, co za něj obě země odmítly platit v rublech. Putin tak dokázal, že nemluvil do větru, když tímto krokem vyhrožoval. Čas na rozhodnutí, čím za plyn platit, se však krátí i nám.

Řešení jsou pouze dvě. Buď přistoupit na ruskou podmínku platit za něj v rublech, nebo nikoliv. Můžeme sice protestovat a vykřikovat něco o tom, že jde o porušení smluvních podmínek, podle kterých máme platit v eurech, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. O dodávkách totiž rozhoduje ten, kdo má ruce na kohoutech. Tedy Rusko. A nějaké porušení smlouvy? Tím požadavek na platby v rublech nepochybně je. Ale pokud nemáme v ruce účinný nástroj, kterým bychom Rusko k jejímu dodržování donutili, tak to jsou jenom plané řeči. Bez něj je totiž naivní si myslet, že lze přimět k respektování pravidel někoho, kdo v jiných situacích opakovaně prokázal, že mu jsou nějaké zásady úplně ukradené?

Před naší vládou teď leží zásadní dilema, jak se v dané situaci zachovat. Podle zdrojů z agentury Bloomberg má, stejně jako jiné země, čas na rozmyšlenou zhruba do půli května (zde). Přistoupit na platbu za plyn v rublech, jak před časem připustilo třeba Slovensko (zde), poněkud šalamounsky řeší Maďarsko (zde) a podle informací zmiňované agentury Bloomberg i Rakousko? Nebo trvat na znění smlouvy a vystavit se tak s největší pravděpodobností tomu, že nám Rusko plynové kohouty zavře? Pravda, do této nezáviděníhodné situace se současný kabinet nedostal svojí vlastní vinou. Pan premiér Fiala má totiž pravdu v tom, že otázku naší energetické bezpečnosti předchozí vlády hrubě podcenily (zde). A neomlouvá je ani to, že má v této věci máslo na hlavě i EU a její naivní „zelená“ politika.

Současná vláda tedy za situaci sice nemůže, ale musí jí řešit. A bude tedy sklízet i „plody“ svého rozhodnutí. Bez ohledu na to, jakou cestu zvolí, budou nejspíš mimořádně trpké. Pokud totiž Rusku ustoupí a bude platit za plyn v rublech, dostane se pod palbu kritiky celé řady lidí (včetně velké části svých podporovatelů) vnímající to jako podraz na Ukrajinu a zradu hodnot, kterými se tak často ohání. V důsledku toho jí prudce poklesne podpora a politici vládních stran tak mimo jiné mohou zapomenout na úspěch v podzimních komunálních a senátních volbách.

Co však nastane, pokud si vláda „zachová tvář“ a platit v rublech odmítne? Zastaví se dodávky plynu a my se budeme muset spolehnout především na naše zásoby. Hovoří se sice o nějakém „evropském řešení“, ale na to se podle mne moc sázet nedá. EU totiž už několikrát prokázala, že je spolkem pouze do pěkného počasí, ale kdykoliv se obloha zatáhne, je v koncích. Když zkrátka někdo selže při krizi finanční, migrační i covidové, není jediný důvod si myslet, že to tentokrát dopadne jinak.

Takže se oprostěme od snění o „unijní záchraně“ a vraťme se do reality. Ta hovoří o tom, že naše zásoby plynu by nám měly vystačit zhruba na tři měsíce (zde). Takže s nimi bude třeba šetřit. Což mají podle vládního plánu jako poslední pocítit domácnosti a jako první průmysl (zde). Ten tak zůstane při naší téměř úplné závislosti na dodávkách plynu z Ruska prakticky na suchu. To bude znamenat zavírání podniků (zde) vedoucí podle mne k hluboké ekonomická recesi, prudkému růstu nezaměstnanosti a sociálním dopadům, které známe jen z filmů o období Velké hospodářské krize. S nadsázkou by se tak dalo říci, že si lidé sice budou moci na sporáku pod rendlíkem zapálit, ale už do něj nebudou mít co dát.

V tu chvíli opustí „hrdinství“ i ty, kteří dosud vyzývali vládu razantně k tomu, ať Rusku neustupuje. On je totiž dost podstatný rozdíl mezi tím, když člověk říká, že nemá „problém se uskromnit“, a tím, když zjistí, že to „uskromnění“ secsakra bolí. Výsledkem tak bude i v tomto případě významný pokles voličské podpory pro vládní strany a razantně nižší šance jejich politiků uspět v zářijových volbách.

To, že vláda nemůže tuto situaci „vyhrát“, by ji však mohlo oprostit od uvažování typu „co je pro ni lepší“ (nejen) ve vztahu k blížícím se volbám a rozhodovat podle toho, co je lepší pro Českou republiku. Jenomže to je právě ta otázka. Je lepší udržet v chodu hospodářství i za cenu „ztráty tváře“, nebo se stát těžce zkoušenými „morálními vítězi“? A pokud zvolí druhou cestu, jsou lidé opravdu připraveni vyrovnat se s problémy, o kterých se zatím jen teoretizuje, ale v praxi si je drtivá většina z nich neumí ani představit? Nedošlo by pak mezi nimi k tak obrovské nespokojenosti, která by vynesla k moci takové politické kreatury, vedle kterých by nám připadaly všechny dosavadní vlády ODS, ČSSD i ANO jako naprosto super?

Umí si však na otázku, kterou bude muset vláda dříve či později rozlousknout, odpovědět také každý z nás? Je totiž sice fajn ohánět se „čistým svědomím“, ale ono se o něm krásně hovoří a velmi lehce se zastávají ty „správné postoje“, když je člověk v teple a pohodlí. Ovšem ve chvíli, kdy na něj důsledky jeho rozhodnutí začnou opravdu dopadat a jemu je najednou ouvej, tak jsou zpravidla jeho „morálně volní vlastnosti“ a „hrdinství“ vystaveny tak těžké zkoušce, že v ní zdaleka ne každý obstojí.

Už brzy bude mít každý z nás možná šanci zjistit, zda obstojí i on sám...