Na evropské úrovni se totiž ke skutečnému účinnému řešení ani dospět nemůže. Stejně jako se nenalezlo ani při dřívějších krizích. EU se totiž hodí pouze do „dobrého počasí“, kdy se může realizovat při řešení různých vyumělkovaných pseudoproblémů, jako jsou třeba práva 56 pohlaví nebo kvóty na všechno možné. Ale když se objeví problém skutečný, selhává. Jak jsme se ostatně mohli přesvědčit při hledání „řešení“ krize dluhové, migrační i covidové. Kromě toho je na nějaké „evropské řešení“ zkrátka pozdě. Řada členských zemí totiž už nějaký způsob, jak vysokým cenám energií čelit, našla a jen těžko jej budou měnit kvůli někomu, komu najednou došlo, že situaci neřeší ani deštníky, ani tarify a ani svetry.
Přesto však podle mne řada probruselských politiků volání po „evropském řešení“ vítá. Otevírá se jim totiž možnost ukrojit další „kolečko salámu“ na cestě k federalizaci EU. Určitě se totiž zase najde někdo, kdo přijde ve jménu „větší akceschopností při řešení energetické krize“ s voláním po posílení pravomocí bruselských byrokratů a oslabení pozice členských států. Něco podobného jsme ostatně viděli i při nedávné návštěvě německého kancléře Olafa Scholze v Praze. Pod záminkou hledání řešení energetické krize nám totiž v podstatě pouze přijel oznámit záměr Německa zrušit právo veta i v těch oblastech, ve kterých ho zatím členské země EU mají (zde).
Volání po posílení role EU i v oblasti energetiky už ostatně zaznívají zcela otevřeně. Jako například v tomto komentáři švédského ekonoma Per Anderse Åslunda (zde):
„Evropská komise musí převzít širší odpovědnost za evropskou energetickou politiku, aby zajistila fungování trhu s energií a ochránila Evropany před nezodpovědnými a nekompetentními politiky na národní úrovni.“
Jde prostě o nepokrytou snahu nahradit rozhodování „nezodpovědnými a nekompetentními politiky“, které si ovšem občané svobodně zvolili, rozhodováním „Evropskou komisí“, tedy nikým nevolenými úředníky. To už ale nemá s demokracií nic společného.
Jak by vlastně taková většinově rozhodující EU vypadala? Je zřejmé, že by se vše řídilo tím, co si přejí velké země, tedy především Francie a Německo, a ty ostatní by jim dělaly stafáž. Čímž by se oslabila pozice všech postkomunistických členů EU. Tedy právě těch, kteří mají svoje smutné zkušenosti s Ruskem. Jsou tedy vůči němu ostražitější, což se se jasně ukázalo třeba v reakcích velké části z nich na jeho agresi na Ukrajině. A tak zatímco celkem ostře proti Putinovi vystupují, západní země, především Francie, hledají cesty, jak dosáhnout stavu, kdy se „vlk nažere a zbytek kozy nechá být“. Její prezident Emmanuel Macron to ostatně před pár dny opět potvrdil těmito slovy (zde):
„EU se nesmí přidat k válečným štváčům nebo dovolit východoevropským zemím, aby dělaly na podporu Kyjeva samostatná rozhodnutí.“
Ne, tato slova vážně nezazněla na sobotní demonstraci na Václaváku a jejich autorem opravdu není nikdo z „ruských švábů“ a „lůzrů v exekuci“, ale velký zastánce těsnější evropské integrace Emmanuel Macron. Škoda že ho organizátoři nepozvali. Mezi pana Volného a soudruha Skálu by totiž docela zapadnul.
Je zkrátka evidentní, že pokud by se v EU rozhodovalo většinově už dnes, tak by se Ukrajině nedostávalo ani zdaleka takové podpory, jaké se jí dostává nyní. A plyn z Ruska by nejspíš bez problému proudil, takže by se vlastně „evropské řešení“ energetické krize našlo.
Je ovšem poněkud záhadou, proč jsou tomuto konceptu evropské integrace nakloněny právě ty naše politické strany, které zároveň prosazují co nejširší pomoc Ukrajině a co nejtvrdší postup vůči Rusku. Jako třeba TOP 09, jejíž předsedkyně Markéta Pekarová Adamová na jedné straně vystupuje velmi razantně proti Putinovi, ovšem na straně druhé prosazuje stranický program, podle kterého by naše země měla patřit do „rychlejšího pruhu integrace EU“ (zde). Podobně rozporuplně se vyjadřují i Piráti. Ti totiž také hovoří o tom, že by jim posílení pravomocí Bruselu nebylo proti srsti (zde), a zároveň nadšeně podporují posílání zbraní na Ukrajinu (zde). Což je přesně to, co označil Emmanuel Macron jako „...samostatná rozhodnutí na podporu Kyjeva, která se nesmí východoevropským zemím dovolit“.
Přístup některých našich politiků je zkrátka poněkud schizofrenní. Na jedné straně volají po co nejtvrdším postoji vůči Rusku a na straně druhé podporují hlubší integraci EU, kde by však měly hlavní slovo země snažící se o hledání cest, jak s Putinem vyjít a nevypadat přitom jako podrazáci. Otázkou je, zda to ti politici dělají z nevědomosti, nebo to jsou jenom obyčejní bezskrupulózní pokrytci.
Přičemž se nedá vyloučit ani to, že jde o pokrytce dělající to z nevědomosti...
