Mark Zuckerberg to uvedl jako konkrétní příklad toho, jak ošemetná může být snaha potírat šíření „dezinformací“ na sociálních sítích (zde). Jenomže Facebook není zdaleka sám, kdo neoprávněně zasahoval do svého obsahu. Americký novinář Matt Taibbi v březnu vypovídal před americkým Kongresem o cenzuře a manipulaci, která probíhala také na Twitteru, v Google a na dalších platformách (zde). Státní orgány (včetně FBI a CIA) a desítky dalších kvazisoukromých subjektů se je pokoušely proměnit v nástroj cenzury a společenské kontroly. Platformy od nich například dostávaly seznamy obyčejných Američanů, jejichž názory a přesvědčení byly považovány za „dezinformace“, „misinformace“ nebo „malformace“ (pravdivé, ale nepohodlné). Těmto lidem pak byly mazány příspěvky, blokovány přístupy na platformy a odmítány jejich služby. Chuť kontrolovat obsah sociálních sítí však nemají jen americké státní orgány a tamní erárem prokrmované organizace, ale tato vymoženost pronikla i na starý kontinent. Nedávno se totiž ukázalo, že něco podobného se dělo i ve Velké Británii (zde). A dle mého soudu nejspíš i v dalších zemích a je tedy jen otázkou času, kdy to praskne i jinde.
Potvrdilo se tak, že mnohá podezření a obavy z přerůstání „boje proti dezinformacím“ do prachsprosté cenzury, jsou oprávněná. A také to, že se vždy najde dost těch, kteří jsou ochotni jít v tom vrchnosti na ruku. V tomto světle pak působí přímo strašidelně vloni schválené „Nařízení o digitálních službách“, které začne být v plném rozsahu účinné od února příštího roku (zde). Protože jde o „nařízení“, nepodléhá schvalování v členských zemích, ale je přímo platné. A kdo se jím nebude řídit, bude mít v EU utrum, jak nedávno prohlásila eurokomisařka Věra Jourová na adresu Twitteru (zde). Tím by bruselská vrchnost po více jak 30 letech navázala na tu komunistickou, která nám zakazovala poslouchat Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu.
Podle nařízení mají mít platformy například povinnost odstraňovat „škodlivý“ obsah. Příznačné je, že v dokumentu není nikde definováno, co to vlastně je. Zato se v něm píše, kdo má jeho nezveřejňování hlídat. Státy mají totiž za tímto účelem jmenovat „důvěryhodné oznamovatele“. Kdopak to asi bude? Myslím, že tento přetěžký úkol vezmou na svá bedra velmi ochotně ti, kteří neúnavně „hlídají pravdu“ už dnes, a kteří označují za „dezinformátora“ každého, jehož názory a postoje nejsou v souladu s jejich viděním světa.
Ovšem v některých oblastech už EU „zavelela“ k vymetení „škodlivého“ obsahu z veřejného prostoru dřív. Například ve své více jak rok staré „Zprávě zvláštního výboru pro zahraniční vměšování do všech demokratických procesů v EU“ (zde) mimo jiné píše:
„...je naléhavě nutné řešit problém zavádějících informací a dezinformací v oblasti klimatu; vítá úsilí konference COP26 o přijetí univerzální definice zavádějících informací a dezinformací v oblasti klimatu a o navržení opatření k řešení této otázky...“
Čelem k této výzvě se pak postavili účastníci semináře „Evropská klimatická a energetická politika – informace a dezinformace“, kteří ve svých závěrech (zde) litují, že u nás není „...centrální místo, které by informovalo o cílech a závazcích ČR v oblasti klimatu a komunikovalo o plusech i minusech připravovaných změn a nadcházející transformace...“ a volají po „...institucionálním zastřešení komunikace klimatické problematiky, a to zejména ze strany relevantních vědeckých a výzkumných institucí“
Jinak řečeno zřízení úřadu, který by měl patent na „klimatickou pravdu“ podpořenou „vědeckým poznáním“, a o jehož závěry by se pak mohli „důvěryhodní oznamovatelé“ při nahlašování „dezinformací“ opírat. Nepřekvapivě mají v této akci prsty Piráti. Tedy strana, která kdysi bojovala za co nejsvobodnější internet...
Ukazuje se zkrátka čím dál jasněni, že „bojovníci proti dezinformacím“ ve skutečnosti bojují proti (některým) informacím. Prý aby nás tím chránili před šířením lží. Je to stejně paradox. Ve svobodné společnosti platí při posuzování trestních věcí princip presumpce neviny. Aby tedy mohl být někdo odsouzen, musí být jeho vina bez jakýkoliv pochyb prokázána. Což se ne vždy podaří, a tak někteří provinilci běhají po svobodě. Ale společnost to akceptuje jako cenu za to, že v kriminále nesedí nikdo nevinný. Byť i to se bohužel někdy stane. V „boji proti dezinformacím“ je to však přesně naopak. Jeho jménem se totiž často brání i šíření těch zpráv a názorů, které žádné lži neobsahují, ale jsou kritické a oponentní k názorům „mainstreamovým“. Uplatňuje se na ně tedy jakási „presumpce nepravdivosti“. A tak zatímco neusvědčení pachatelé trestných činů běhají mezi lidmi, „špatné“ názory se mezi ně dostávat nemají. Jako by byly nebezpečnější než zločin...
Není to v historii zdaleka poprvé, co se něco takového děje. Kolikrát jen byly na hranicích páleny knihy a umělecká díla obsahující „nebezpečné myšlenky“. A někdy i jejich autoři a šiřitelé. Jindy byly „jen“ zabavovány a zamykány do sklepení. A někdy i jejich autoři a šiřitelé. Ale pokrok se zkrátka zastavit nedá, a tak místo hořících hranic a zamčených sklepů se dnes praktikuje rušení a blokace elektronických kanálů, kterými jsou „nebezpečné myšlenky“ šířeny. A víte, co spojuje režimy, které je pálí, zamykají nebo blokují?
Nemají nic společného se svobodou...
