Symbolem této hysterie jsou stále častější výroky o „prohlubující se klimatické krizi“. Velmi hlasitě zaznívají od některých klimatických aktivistů, kteří jimi ospravedlňují svoje extrémní kroky. Jde většinou o mladé lidi. Ti vždycky chtěli měnit radikálně svět a jsou také lehce manipulovatelní. Obojího bylo už mnohokrát v historii zneužito. Udělali to třeba náckové, kteří nejdříve oblékli kluky do hnědých košil, pak jim vymyli mozky, a nakonec je naučili vraždit. Nebo komouši. Ti navlékli mládež do košil modrých, ve kterých ji pak poslali vyháněli sedláky z jejich statků. Dnes sice mladé lidi nikdo do žádných košil neobléká, ale zato dostávají lepidlo nebo kýble s barvou. A taky s nimi točí videa, na kterých vykřikují hystericky hesla o „klimatické krizi“ a blížící se apokalypse (zde).
Když člověk tyto exhibice sleduje, tak si zaťuká na čelo, a pokud dojde k překročení mezí akceptovatelnosti, tak se i naštve. Což se děje v poslední době čím dál častěji. Mnohem závažnější a znepokojivější však je, že podobně hysterické výkřiky zaznívají i od některých politiků. Ti je zneužívají k prosazení zásadních a rychlých změn ve fungování společnosti ve jménu „boje za záchranu klimatu“.
Za této situace je tedy nesmírně důležité, že zaznívají i hlasy klidné a rozvážné, které tuto hysterii odmítají. Část z nich se koncentruje kolem deklarace CLINTEL (zde). Ta odmítá tvrzení o existenci „klimatické krize“, stejně jako teorii o antropogenní příčině změny klimatu. Tedy že je za ni odpovědný člověk, respektive jím produkované emise CO2. Podle deklarace totiž nejsou změny klimatu nic neobvyklého. Docházelo k nim v minulosti a nastanou i v budoucnosti. Takže za ně nenese odpovědnost nikdo. Tedy ani člověk. Současné oteplování pak deklarace považuje za přirozenou fázi související s ukončením malé doby ledové v polovině předminulého století. A samozřejmě varuje před neuváženými pokusy dosáhnout urychleně „uhlíkové neutrality“ mající obrovské dopady na dostupnost energií a tím pádem i na hospodářskou a sociální úroveň společnosti.
Váha deklarace CLINTEL bývá často „bojovníky za záchranu klimatu“ zpochybňována. Mimo jiné proto, že mezi jejími víc než 1 600 signatáři nenajdeme pouze klimatology a vědce zabývající se příbuznými obory, ale i odborníky zaměřující se na jiné disciplíny nebo politiky. Jako třeba Václava Klause (zde). Zastoupení takto širokého spektra signatářů je ovšem logické. CLINTEL totiž není výhradně klimatickou deklarací, ale zabývá se i hledisky ekonomickými a společenskými. Navíc působí poukazovaní na „neodbornost“ signatářů poněkud účelově. Vždyť i o „klimatické krizi“ nejčastěji hovoří právě klimatičtí laici. Jako jsou třeba politici v čele s Generálním tajemníkem OSN António Guterrezem (zde) nebo političky tvrdící, že za změny klimatu mohou muži (zde). Což je výrok soupeřící absurdností s prohlášením jiného klimatického laika – aktivistky Grety Thunbergová. Podle ní má totiž „klimatická krize“ kořeny v rasismu (zde).
Ovšem rozvážné hlasy nezaznívají jen od odpůrců teorie o antropogenní příčině změny klimatu. Například od biologa, paleontologa a environmentální archeologa Petra Pokorného, který sice vliv člověka nezpochybňuje, ale před neuváženými kroky varuje také (zde). Klima je totiž velmi komplexní systém, o kterém jen vzdáleně tušíme, jak vlastně funguje a jaké tedy může mít umělé snižování emisí CO2 dopady. Navíc nevnímá oteplování nějak negativně a tvrdí, že ochlazování by znamenalo mnohem větší problém. A přimlouvá se za to, abychom klima „nezachraňovali“, ale jeho změnám se přizpůsobili. Jak to ostatně dělali naši předkové po statisíce let.
Rozvaha jako protiklad hysterie je v otázkách změny klimatu nejen osvěžující, ale dle mého soudu i nutná. Kam to vede, když zvítězí to druhé, ostatně vidíme v sousedním seizmicky klidném Německu, kde v důsledku zemětřesení, které způsobilo havárii v jaderné elektrárně v japonské Fukušimě, zařízli jadernou energetiku. A najednou Německu elektrická energie chybí a z jejího vývozce se stalo dovozcem (zde). Což má samozřejmě vliv i na energetickou bezpečnost země. Nejspíš v tom hrálo svoji roli i Rusko a jeho peníze. Chtělo se totiž více prosadit na tamním trhu se svým plynem, a tak jeho Gazprom financoval prostřednictvím společnosti Nord Steam ekologické sdružení WWF (zde) dlouhodobě usilující o uzavření německých jaderných elektráren (zde). Něco podobného se podle mne odehrává i kolem „dekarbonizace“. Tedy s tím rozdílem, že tentokrát to celé smrdí penězi čínskými a že je jich mnohem větší ranec. Je to totiž právě Čína, která, zatímco my jsme řešili 56 pohlaví, ovládla světové trhy s technologiemi a surovinami, bez kterých se „dekarbonizace“ neobejde (zde, zde a zde).
Celá ta hysterie je tak podle mne nejspíš jenom jedno velké divadlo, ve kterém účinkují pimprlata v podobě radikálních klimatických aktivistů a klimaalarmistických politiků. Drtivá většina z nich přitom podle mne ani netuší, že je na šňůrkách někdo vodí. Cílem tohoto představení je donutit společnost, aby o dalším postupu v otázkách souvisejících s klimatickou změnou rozhodovala pod tlakem, a tedy bez racionálního a objektivního zvážení všech dopadů a rizik. A tím se otevřely penězovody na realizaci všech těch „dekarbonizačních“ projektů a klimatičtí investoři mohli své investice konečně zhodnotit.
Velká většina z nich přitom dle mého soudu mluví čínsky...
