Heslo „více Evropy“ není nikterak nové. Před deseti lety si dokonce nechal tehdejší Evropský parlament zpracovat „studii“, jakou hromadu peněz by jeho naplnění přineslo (zde). Je v ní popsáno celkem 24 „příležitostí“ včetně sjednocení fiskální politiky, společné obrany, jednotného dopravního systému či zavedení mezinárodního soukromého práva. U většiny z těchto bodů je vyčíslen i finanční přínos, který měl v úhrnu dělat 800 miliard euro ročně. Při bližším pohledu je však zřejmé, že jde o soubor zbožných přání s benefity vycucanými z prstu. Nicméně k tomu, aby si tehdejší evropská vrchnost řekla o další kompetence, se hodil. Nakonec je však nedostala...
Ale ponechme tento dokument na místě pro něj nanejvýš příhodném, tedy na smetišti dějin. Přišly „nové výzvy“ a s nimi další příležitosti heslo „více Evropy“ oprášit. Ozývalo se takřka při každé větší krizi ve víře, že jeho naplnění je receptem na její řešení. Bylo tomu tak při té migrační před osmi lety, při pandemii Covidu-19 před třemi lety a o posílení pravomocí a o zrušení práva veta si pod záminkou řešení krize energetické přijel vloni říct do Prahy i německý kancléř Olaf Scholz (zde). Nebyl to překvapivý požadavek. Zastupuje ostatně nejmocnější unijní zemi a je normální, že velcí se zkrátka nechtějí s těmi menšími moc párat. O to, podivněji (eufemisticky řečeno) však působí, když se pro něco podobného vysloví vrcholný politik některé z nich. Jako třeba před nedávnem náš prezident Petr Pavel (zde).
Ve skutečnosti však podle mne není volání po „více Evropy“ ničím jiným než snahou dosáhnout „salámovou metodou“ federalizace EU. A pokaždé podle stejného scénáře. Objeví se problém a dříve či později začne někdo volat po „evropském řešení“. Pak se zjistí, že jde o záležitost, která nespadá do kompetence EU, a tak se ozve volání po posílení bruselských pravomocí a hledají se cesty, jak obejít jejich současné nastavení. Když se to nepovede, tak to někdo svede na současný neefektivní způsob rozhodování a prohlásí, že takhle to dál nejde a pokud se chce EU někam posouvat, tak jej musí změnit. Tedy zrušit právo veta a rozhodovat většinově.
O „odkrojení pořádně silného kolečka salámu“ se ostatně pokusil nedávno i Ústavně právní výbor Evropského parlamentu. Předložil totiž zprávu s návrhy, jak konkrétně kompetence národních států oslabit, a naopak posílit pravomoci orgánů unijních (zde). Nechybí samozřejmě ani zrušení práva veta. Znalci bruselských poměrů sice tvrdí, že o nic nejde, že je to pouhá zpráva, a tedy zdaleka ne legislativní návrh. A že za současného rozložení sil nemá taková iniciativa šanci (zde). Ale znáte to o těch jeskyňkách. Jen dva prstíčky strčíme...
Je přitom zřejmé, že čím více pravomocí bude z národních států přesouváno na úroveň EU, tím komplikovaněji se budou společná stanoviska hledat a tím těžkopádnější unie bude. Zájmy a postoje jednotlivých států jsou prostě různé a bude to tak vždycky, a tak s množstvím a rozsahem agend řízených na unijní úrovni bude logicky růst i složitost rozhodování a vyjednávání. Takže ti, co kritizují neefektivitu EU, mají samozřejmě pravdu. Mýlí se však v cestě, kterou ji chtějí zlepšit. Ona totiž nevede přes hledání největšího „společného jmenovatele“ a když se nenajde, tak se některé „zlomky“ škrtnou. Respektive „potížisté“ přehlasují. Cesta vede právě naopak přes hledání minimálního společného zájmu, na kterém se lze shodnout. Tedy opustit mantru, že je třeba z Bruselu řídit úplně všechno, ale naopak z něj zpět na národní úroveň vrátit ty agendy a pravomoci, kde se shoda hledá těžko. A vrátit tak EU původní smysl. Udělat tedy z instituce, které její členové slouží, opět společenství, které naopak slouží jim.
A které zájmy jsou ty společné? Velká většina z nich leží v oblasti hospodářské, ve volném pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil nebo třeba i v harmonizaci některých technických norem a podobně. Kde to naopak nefunguje a je tedy na místě vrátit tuto kompetenci zpět na národní státy? Například v zahraniční politice. A jak by to vypadalo v praxi? Nejspíš máme ještě všichni v živé paměti, jak Maďarsko zablokovalo další balíček sankcí vůči Rusku (zde). Ostatně to byla jedna ze situací, kdy zesílilo volání po zrušení práva veta a možnosti „neposlušné“ členské země přehlasovat. Ozývaly se hlasy o nepřijatelnosti vydírání zbytku EU Maďarskem a nebyly výjimkou ani požadavky horkých hlav na to, aby bylo z unie „vyhozeno“. Tento problém by přitom nenastal, pokud by si každá členská země mohla dělat zahraniční politiku plně podle svého uvážení. Ty, které se sankcemi souhlasí, by je prostě zavedly a ty, které jsou proti, by je odmítly. A na politicích každé ze zemí by pak byla odpovědnost jeden nebo druhý krok před svými občany obhájit. Analogicky by se pak mohly členské státy rozhodnout, zda chtějí nadále posílat do Gazy peníze a tvářit se přitom, že tím nepodporují islámské teroristy, nebo zda jakoukoliv finanční pomoc zastaví.
Těch oblastí, ve kterých by neměla evropská vrchnost členským zemím mluvit do jejich věcí je samozřejmě celá řada. Ostatně všichni na vlastní kůži zažíváme, kam vedou „evropská řešení“ v oblasti energetiky a ochrany životního prostředí. Ale nedělejme si iluze, že by EU cestou omezování svých kompetencí šla. Skutečným cílem volání „více Evropy“ totiž podle mne není vytvořit efektivní instituci sloužící členským zemím, ale naopak koncentrovat maximální politickou moc a ovládání penězovodů do rukou unijních politiků. Respektive těch, kteří je mají jako pimprlata na šňůrkách. A ti toho jen tak nenechají...
Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena.
