Příliš vzdálená toaleta
Je brzké ráno, ještě tma, skoro celá Praha spí a já mířím na sraz se svými kolegy, se kterými mám v deset hodin prezentovat naši nabídku potenciálnímu zákazníkovi v centru Bratislavy. Vzhledem k nevyzpytatelnosti situace na dálnici D1 jsme se rozhodli, že vyrazíme s časovou rezervou, a proto se sejdeme na Chodově ve firmě už v 5:15, kde nás kolega-řidič všechny nabere. Nejsem zrovna ranní ptáče, a tak vylézt v postele ve čtyři je pro mne hodně mimořádná událost nabourávající mi veškeré biorytmy. Snad proto jsem v pohodlí domova nevykonala všechny běžně prováděné tělesné úkony. Což mi chůzí aktivovaná střevní peristaltika dává poprvé nenápadně najevo při čekání na první ranní vlak metra. Zatím však urgence defekace zůstává na úrovni „je dobré vyhovět“.
„To dáš,“ pomyslím si, když metro přijíždí a já do něj plna odhodlání nastupuji. „Na Chodov je to necelou půlhodinu a tam si odskočíš v práci,“ uklidňuji se. Cesta pomalu ubíhá, člověk se chtě nechtě začíná zaobírat svými myšlenkami a pozorněji vnímat signály svého těla. A tak se stane, že na Nádraží Holešovice se urgentnost mé lidské potřeby mění ze stavu „je dobré vyhovět“ na „nutno vyhovět“.
„To dáš,“ pomyslím si ještě jednou a snažím se něčím zabavit, abych přišla na jiné myšlenky. To se mi moc nedaří, a naopak se začínám pod dojmem hrozící katastrofy potit. Snažím se uklidňovat a nestresovat, protože mé racionální já mi říká, že právě napětí a stres působí na střevní a svalové buňky, které pak mají tendenci střevní obsah jednak ředit a jednak vypuzovat zrychleným tempem z těla ven. Výsledkem je značný tělesný diskomfort a spojený s rostoucí obavou, zda svaly svěračů konečníku přetlaku nepodlehnou. Ale racionalita prohrává na celé čáře, a tak není tedy divu, že už na Florenci se úroveň urgence mění na nejvyšší. Tedy „nelze nevyhovět“.
„To nedáš,“ bleskne mi hlavou a začínám usilovně přemýšlet, kde mohu zanechat to, co po sobě zanechávají všichni lidé na světě. S občasnou úlevou tlaku mi sice svitne naděje, že bych snad mohla až na ten Chodov přeci jen dojet, ale na „Pavláku“ pochopím, že šance dosáhnout cíle cesty bez úhony jsou nulové. A tak s výrazem šílence soupravu metra opouštím. Pomalu se s nadějí posouvám krokem téměř tanečním (krok sun krok) k tamním veřejným toaletám. Tam mne však čeká těžká rána – otevírají až v šest. Hlavou mi běží vztekle zoufalé myšlenky: „Takový šlendrián. Jen kvůli tomu, že se někdo válí v posteli, tak já se tu mám posr…?“
Po odeznění záchvatu paniky začínám horečnatě přemýšlet, co si v nastalé situaci počít. Uvědomím si, že kolem stanice metra je několik hotelů, kde bych snad mohla najít záchranu. Pomalu vystupuji z podchodu (nevěřili byste, jak může být chůze po schodech někdy náročná) a vyrážím za svojí šancí. Ale ouha, všechny okolní hotely jsou zavřené, na recepci tma a nikde ani živáčka. Naděje na vyřešení mé urgentní potřeby tak zhasla stejně rychle, jako se objevila. Pomalu docházím k závěru, že mi nezbývá nic jiného, než krátkodobě ztratit důstojnost a přidřepnout si na nějaký kanál, abych tak předešla ztrátě důstojnosti dlouhodobé.
Zoufalým pohledem si začínám vyhlížet vhodnou kanálovou mříž, když v tom se za mnou ozve: „Nepotřebujete někam hodit?“ Otočím se. Za mnou stojí taxík a z okénka na mne kouká tázavým pohledem jeho řidič. Když uvidí můj výraz zoufalství, tak možná na chvíli zalituje svého dotazu, ale já neváhám ani vteřinu. Špitnu: „Jistě,“ a rychlostí, kterou mi moje aktuální tělesné rozpoložení dovoluje, se vsoukám do vozidla.
„Tak kam to bude?“ zní taxikářova otázka.
„Na záchod,“ odpovím se zoufalou prosbou v hlase.
„Cože?“ zeptá se nevěřícně a v tónu otázky lze postřehnout jeho rostoucí pochybnost nad tím, zda bylo moudré si mne do auta pustit.
„Na záchod a prosím hodně rychle. V metru jsou zavřené a já už moc dlouho nevydržím,“ zopakuji svoji odpověď a zdůrazním urgentnost. Překvapila mne jeho rychlá reakce.
„Takže někam k pumpě. Tam mají otevřeno furt. A kam to bude pak?“
„Na Chodov.“
„Tak to by bylo nejlepší na Bohdalec. Vydržíte až tam?“ ptá se starostlivě.
„Zkusím to,“ odpovím. Na ta slova šlápne řidič na plynový pedál a my vyrážíme ranními liduprázdnými ulicemi záchodům vstříc. Překračujeme přitom snad všechna pravidla silničního provozu, rychlostí počínaje a jízdou na červenou konče. Přemítám, zda jedeme tak rychle proto, že se řidič snaží uchránit mne katastrofy, nebo se bojí, aby pozdní příjezd do prvního cíle naší cesty neměl za následek nutné přerušení provozování jeho živnosti do doby, než se podaří vůz vyčistit. Nejspíš platí obojí.
Konečně jsme na místě. Řidič zastavuje co nejblíže dveřím na toalety, já se vysoukám z vozidla, došourám se do oné místnůstky úlevy a tam dám konečně volný průchod svým vyměšovacím reflexům. Pak se vrátím do taxíku a jedeme na Chodov, kde na mne již netrpělivě čekají kolegové. Je zřejmé, že napětí neopadlo jen ze mne, ale i z taxikáře.
„Musím Vám říct, že už vozím lidi pěknou řádku let a jel jsem s nimi všude možně, ale na záchod… Na záchod to bylo dneska poprvé,“ přeruší mlčení.
„I pro mne to bylo dneska premiéra,“ odpovím mu a oba jsme se tomu už uvolněně zasmějeme.
Na Chodově po mně chce něco přes tři stovky. Já mu dávám s pocitem dobře utracených peněz pětikilo. Máloco jsem totiž v životě platila tak ráda a dodnes jsem tomu taxikáři vděčná.
Cesta do Bratislavy pak probíhá pod heslem „hlavně se z toho nepodefekovat“. A prezentace u zákazníka? Získat zakázku nám nakonec není souzeno. Ale ono se vždycky uspět nedá. Stačí, když člověk vyhrává to podstatné…
Kateřina Lhotská
Je „extrémní pravice“ opravdu extrémní pravicí?
Když člověk sleduje vyjádření politiků, novinářů a politických komentátorů, nutně získá dojem, že už existuje jenom pravice „extrémní“ či „populistická“. Výrazně totiž ubylo výroků, kde by byla zmíněna bez těchto adjektiv.
Kateřina Lhotská
Past na klienty pojišťoven
Rozmohl se nám tu takový nešvar – objevily se firmy šířící zprávy o neplatnosti celých portfolií pojistných smluv a slibující klientům, že odkoupí jejich nároky vůči pojišťovnám z této údajné neplatnosti vyplývající.
Kateřina Lhotská
Korespondenční volba na jedno použití?
Víte, co spojuje zdravotnické poplatky, důchodovou reformu, EET a korespondenční hlasování? Vesměs jde o záležitosti, které svými dopady přesahují řadu volebních období. A měly by tedy být řešeny konsenzuálně.
Kateřina Lhotská
Vypnutí webů bylo protiprávní
Pamatujete, jak byly před dvěma lety krátce po zahájení ruské agrese proti Ukrajině vypnuty „dezinformační“ weby? Městský soud v Praze nedávno došel k závěru, že šlo o krok nelegální.
Kateřina Lhotská
Zelené kádrování
Za totáče mohli některé posty zastávat jen lidé, kteří režim svým vystupováním a názory také podporovali. Byť často svoji oddanost pouze předstírali. Dnes však začíná být konformita projevů zaměstnanců opět vyžadována.
Kateřina Lhotská
Honit dnes komunisty je poněkud zpozdilé
Exsenátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina navrhují zařadit komunismus mezi zločinné ideologie za jejichž propagaci by hrozil flastr. Ovšem v době, kdy se riziko jeho návratu blíží nule, jde o hodně laciné gesto.
Kateřina Lhotská
Nařčení z přípravy „vyhnání migrantů“ stojí na vodě
Před pár týdny se Německem prohnala vlna masových protestů proti pravicovým extremistům vyvolaných jejich záměrem „vyhnat ze země milióny lidí s migračním pozadím“. Existují však takové plány, nebo si je někdo vycucal z prstu?
Kateřina Lhotská
Istanbulská úmluva je zpět
Znáte úsloví o tom, že když někoho vyhodíte dveřmi, tak se oknem zase vrátí? Tedy, že se ho ne a ne zbavit? Platí to i o Istanbulské úmluvě. Sotva ji náš Senát shodil ze stolu, chystá se k nám zpět. Tentokrát befelem z Bruselu.
Kateřina Lhotská
Koho nelze porazit, toho je třeba odstranit
Snaha zabránit protivníkovi v kandidatuře vyfabulovaným obviněním a kriminalizací. Ne, to není ukázka politické boje v nějaké „banánové“ republice. To se odehrává v zemích, které samy sebe označují za „vyspělé“ demokracie.
Kateřina Lhotská
Když válčit, tak udržitelně
V dnešní době se již ozbrojené konflikty netýkají jen vojáků a civilistů z válčících zemí. Zvyšují totiž produkci emisí CO2 a prohlubují tak klimatickou krizi. Jejich dopady tak pociťuje každý člověk na naší planetě.
Kateřina Lhotská
Občané EU zezelenají
Máme za sebou tu část roku, kdy snílci všeho druhu buď usedají ke svým matematickým modelům nebo koukají do křišťálové koule, aby nám řekli, co nás v příštích 12 měsících vlastně čeká. Prvním se říká prognostici, druhým věštci.
Kateřina Lhotská
Zelený komunismus
Zelená transformace míří k zavedení „zeleného socialismu“. Likviduje volný trh, omezuje svobodné podnikání a přerozděluje obrovské peníze formou dotací. Takže to označení je výstižné. Někteří však volají po „zeleném komunismu“.
Kateřina Lhotská
Česko jako pidistát a jeho pidiměna
Pan ministr Martin Dvořák nedávno označil českou korunu za pidiměnu. Kdo neví, o koho jde, tak je to šéf Ministerstva pro evropské záležitosti. Což je vzhledem ke svému významu v podstatě takové pidiministerstvo.
Kateřina Lhotská
Šéf BIS porušil zásadu nestrannosti
Rozmohl se nám tu takový nešvar. Diskuze mezi lidmi se změnila z výměny názorů v napadání a urážení odpůrců. K něčemu takovému by se však rozhodně neměl snížit žádný politik nebo představitel orgánu státu. Přesto se to děje.
Kateřina Lhotská
„Dezinformátoři“ brání v záchraně klimatu
Už jsme si bohužel zvykli na to, že když se v rámci nějakého tématu objeví k mainstreamovému názoru tvrzení oponentní a kritická, jsou označována jako „dezinformace“. Týká se to samozřejmě i problematiky změny klimatu.
Kateřina Lhotská
Pro stejnopohlavní „manželství“ je jen každý čtvrtý
Podle nejnovějšího průzkumu agentury NMS souhlasí s uzákoněním stejnopohlavních „manželství“ jen o něco víc než čtvrtina našinců. Což je výrazně méně, než s jakou podporou se ohánějí aktivisté z inciativy „Jsme fér“.
Kateřina Lhotská
Kdo zaplatí klimatický mejdan?
Financování „záchrany klimatu“ se nikdy moc neřešilo. Předpokládalo se, že peněz bude vždycky dost. Jenomže erár není bezedný a opadá i nadšení soukromých investorů konat „dobro“. Velký klimatický mejdan tak není z čeho platit.
Kateřina Lhotská
34 let od socialismu k socialismu
Po roce 1989 změnila naše země radikálně kurz. Opustila cestu „budování socialismu“ a začala vytvářet svobodnou a demokratickou společnost založenou na tržní ekonomice. Aby po 34 letech dospěla opět k socialismu...
Kateřina Lhotská
Nikoliv více, ale méně Evropy!
„Více Evropy“. Kolikrát jen jsme v uplynulých letech slyšeli toto heslo jako univerzální recept na řešení problémů, kterým v té dané chvíli EU čelila? Otázkou však je, zda příliš „mnoho Evropy“ jejich řešení naopak nebrání.
Kateřina Lhotská
Politici dokázali, že migraci řešit nedokážou
Stačilo, aby o sobě dali vědět islámští teroristé a už se zase politici předhánějí v odhodlání řešit otázku migrace a vyhostit extrémisty a jejich příznivce. Jenomže starého psa nové kousky nenaučíš, takže to dopadne jako vždycky.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 278
- Celková karma 40,46
- Průměrná čtenost 4987x