Když nechcete brát migranty po dobrém, půjde to po zlém...

Na začátku července převzalo štafetu předsednictví Evropské unie Německo. Deklarovalo, že hlavním cílem jeho půlročního mandátu bude ekonomické zotavení unie po koronavirové krizi. Ukazuje se však, že to zřejmě nebude cíl jediný.

Německo priority svého předsednictví definovalo v šesti bodech. Něco konkrétního si lze však představit jen pod tím prvním, kde se hovoří o překovávání důsledků koronavirové krize. Pak následují většinou jen samé floskule. I když třeba heslo „Evropa udržitelná“ nějaký skrytý obsah má. Člověk totiž tak nějak tuší, že se za ním skrývá snaha o prosazení programu Green Deal. Což napovídá, na co prostředky v rámci pokoronavirové obnovy budou a na co ne.

Nikde se však neobjevuje zmínka o tom, že by mělo Německo ambice dosáhnout nějakého posunu v řešení problematiky migrace. A tak se může na první pohled zdát, že to prioritou jeho předsednictví ani nebude. Asi by to tak i zůstalo, kdyby... Kdyby se před nedávnem nenechal unést německý ministr zahraničí Heiko Maas a neprohlásil, že je třeba zavést „systém distribuce žadatelů o azyl v celé EU“ (zde). Což podstatně mění situaci a je jasné, že také heslo „Evropa ve znamení bezpečí a společných hodnot“ je floskulí jen zdánlivě. Dle mého soudu se za ním totiž skrývá další pokus o resuscitaci kvótového systému na přerozdělování migrantů.

Ten zatím poslední ztroskotal. Byl součástí návrhu systému opatření připravovaných ještě za působnosti předchozí Evropské komise (zde). Šlo o plán na změnu stávajících azylových pravidel s cílem oslabit pravomoci členských států a posílit ty bruselské. Jde sice o záležitost, která je stará necelé tři roky, ale vzhledem k tomu, že příslušný text byl nedávno aktualizován (16.6.2020), se z něj stává docela zajímavé čtení. Nejspíš tedy tak úplně mrtvý nebude a dle mého soudu není vyloučeno, že by na něj mohlo německé předsednictví navázat. Obsahuje totiž staré známé evergreeny. 

Je třeba přiznat, že některé návrhy byly i užitečné. Například stanovení procesu aktualizace databáze otisků v rámci EU. Horší už to bylo s definicí jednotných pravidel pro poskytování azylu a harmonizace práv osob o azyl žádajících. Tady už to podle mne tak trochu zavánělo několikrát odmítnutým principem sjednocujícím sociálních dávky azylantům napříč všemi členskými státy. Ale nebyla to ani zdaleka ta nejzávažnější změna.

Tou byl návrh na zavedení společného azylového řízení. Přičemž nešlo ani tak o jeho obsah (ten nebyl vlastně nikdy představen ani ve formě tezí), ale právní forma, která byla pro příslušnou normu zvolena. Už to totiž neměla být směrnice, ale nařízení. Což je na první pohled nezávažná terminologická změna mající však ve skutečnosti dalekosáhlé důsledky. Nařízení je totiž výrazně silnější a účinnější předpis než směrnice. Ta určuje členským státům jen cíle, které daná úprava sleduje, ale způsob, jak jich bude dosaženo si určují ony samy při její implementací do svého vlastního právního systému. Mají tedy určitou míru volnosti, přičemž se dokonce mohou rozhodnout směrnici neimplementovat. Byť přitom musí počítat s právními důsledky. V případě nařízení je to ovšem úplně jiné. To je totiž automaticky a přímo aplikovatelné ve všech členských státech, a žádné schválení jejich národními parlamenty nevyžaduje. 

Z toho plyne, že případné zavedení společného azylového řízení realizované formou nařízení by nedávalo členským státům žádný manévrovací prostor rozhodovat třeba o tom, kdo může na jejich území vstoupit a kdo ne. Jinak řečeno, pokud by „Brusel“ zavelel, tak by nám nezbývalo než bez řečí přidělené migranty přijmout. A neexistoval by žádný nástroj, kterým bychom mohli toto rozhodnutí zvrátit. Tedy s výjimkou vystoupení z EU. 

Možnost vydávat legislativní úpravy formou přímo aplikovatelných nařízení byla zavedena Lisabonskou smlouvou (zde). A tipněte si, kdo byl jen tak mimochodem předsednickou zemí v době, kdy probíhala její ratifikace? Ano, správně. Bylo to Německo. Šlo o reakci na neúspěšný pokus prosadit Evropskou ústavu, který zhavaroval na odmítavých referendech ve Francii a Nizozemsku. A tak evropská vrchnost pod německým předsednictvím vyměnila na dokumentu úvodní stránku s nápisem „Ústava Evropské unie“ za jinou, kde bylo napsáno „Lisabonská smlouva“ (obrazně řečeno), a obsah nechala téměř beze změny. Díky této kosmetické úpravě pak dokument protlačila za mnohem menších nároků na „sílu“ ratifikačních procesů jednotlivých členských států. I tak se schvalování zadrhlo. Jednak v Irsku, kde bylo tak jako tak třeba smlouvu potvrdit v referendu. Vyšlo to až napodruhé, protože v tom prvním hlasovali Irové „špatně“. A potom u nás, kde vedl svůj marný boj proti její ratifikaci Václav Klaus. 

Jo, jo, jsou to čímani ti Němci. Jak si jen dokázali poradit s odmítnutou ústavou. Když ji členské státy vyhodily dveřmi, tak ji vrátili oknem. Migrační kvóty se už také odporoučely. Zatím jen dveřmi. Je tedy na čase hlídat okna...

Ostatně soudím, že Evropská unie ve své polisabonské podobě musí být zničena.