EU otevírá cenzuře dveře dokořán

Evropská komise přeložila legislativní návrh, kterým má být regulováno poskytování digitálních služeb. Přestože se dušuje, že tato norma v žádném případě nebude omezovat svobodu slova, její text svědčí o pravém opaku.

Ony jsou ty návrhy vlastně dva – nařízení o digitálních službách (plně znění zde) a nařízení o digitálním trhu (plné znění zde). V obou případech jde o „nařízení“, tedy o regulaci, která je pro všechny členské státy závazná a přímo použitelná. Nepodléhá tak nutnosti implementace do legislativy jednotlivých členských zemí EU, ale platí automaticky (zde). Jinak řečeno, jak bruselská vrchnost rozhodne, tak to bude, aniž by na tom mohli naši zákonodárci cokoliv změnit.

Druhé z obou nařízení si klade za cíl zavést jednotnou regulaci v oblasti elektronického obchodu, takže přímou hrozbou pro omezení svobody slova zřejmě není. Což ovšem neplatí pro to první – nařízení o digitálních službách, jehož hlavním předmětem je právě regulace obsahu informací šířených prostřednictvím „velkých digitálních platforem“. Těmi jsou ty, jejichž služeb využívá více než 10 % uživatelů ze zemí EU. Spadnou sem tedy všechny velké sociální sítě a další platformy, jako je například Facebook, LinkedIn, Twitter, Google, Instagram nebo YouTube.

Jejich provozovatelům se jednak dává za povinnost odstraňovat „nezákonný obsah“ a jednak možnost jít i nad rámec této povinnosti, definovat si vlastní samoregulační pravidla a na jejich základě odstraňovat také obsah „škodlivý“. V prvním případě je to jasné a neoddiskutovatelné. „Posílat někoho do plynu“ a podobná svinstva je zkrátka jednou protiprávní a je jedno, zda to dotyčný huláká na náměstí nebo hustí do lidí prostřednictvím tištěných médií, televizního vysíláním nebo internetu. Kontroverze ovšem vyvolává definice toho, co to vlastně ten „nezákonný obsah“ je:

„…jakékoli informace, které samy o sobě nebo ve vztahu k určité činnosti včetně prodeje zboží nebo poskytování služeb nejsou v souladu s právem Unie nebo právem některého členského státu, a to bez ohledu na přesný předmět či povahu tohoto práva.“

Jde tedy o cokoliv, co je „nezákonné“ v libovolné členské zemi bez ohledu na to, z jakého titulu tato „nezákonnost“ vyplývá. Tedy i takový obsah, který je třeba v Česku legální, pokud jej jiná členská země za „nezákonný“ považuje.

Podobné kontroverze pak vyvolává také možnost odstraňovat i obsah „škodlivý“. Výklad tohoto pojmu, na rozdíl od toho „nezákonného“, v celém dokumentu totiž vůbec definován není. Bude tedy nejspíš na jednotlivých platformách a jejich samoregulačních pravidlech, čím jeho význam naplní. Mají přitom vycházet z pravidel a mechanismů stávajících. Jenže ty jsou obvykle natolik vágní a gumové, že poskytují poměrně širokou paletu možností jejich výkladu.

„Nezákonný“ i „škodlivý“ obsah pak bude moci provozovateli platformy nahlásit v podstatě kdokoliv. Návrh ovšem definuje tzv. „důvěryhodné oznamovatele“, jejichž hlášení mají být vyřizována přednostně. Budou je moci jmenovat orgány veřejné správy dané země. Kdo jimi asi bude? Obávám se, že půjde především o neziskovky šířící progresivistické bludy o 56 pohlavích nebo nutnosti ve jménu boje za „záchranu klimatu“ spáchat ekonomickou sebevraždu. Ty pak budou nahlašovat každý zveřejněný názor, který není v souladu s jejich viděním světa. Ostatně řada z nich už v tom má bohatou praxi.

Dalším kontroverzním bodem návrhu je ustanovení, že jednotliví provozovatelé digitálních služeb mají podléhat regulaci té země, ve které jsou v EU registrováni. Pokud tedy sídlo v Unii nemají, budou si ho muset zřídit. Třeba takový Facebook už zapsán je, a to konkrétně v Irsku (zde). Bude tedy podléhat tamní jurisdikci a „provinění“ českých uživatelů se budou posuzovat podle ní. Což je docela dost na hlavu. Dokážete si představit, co se asi bude dít, až se bude v Irsku dovolávat spravedlnosti našinec, kterému smazali video z velikonoční pomlázky kvůli tomu, že zobrazuje „nezákonné násilí na ženách“? Nebo až někdo napíše, že „manželství je svazkem mezi mužem a ženou“ a nějaký novodobý svazák označí jeho příspěvek jako „nezákonný“ na základě toho, že některé země uznávají i „manželství“ mezi osobami stejného pohlaví?

Je otázkou, proč vlastně toto nařízení vzniklo. Stávající regulace postihující zveřejňování nezákonného obsahu totiž funguje poměrně dobře. Ten, kdo „posílá někoho do plynu“ nebo třeba zveřejňuje dětskou pornografii, vyfasuje prostě flastr a je to tak správně. Neúčinnost nebo nedostatečnost stávající legislativy tím pravý důvodem tedy nejspíš nebude. Dle mého soudu z toho zkrátka čouhá snaha bruselské vrchnosti omezovat svobodu projevu jako palec z děravé ponožky. Byť se ohání tím, jak jí její zachování leží na srdci:

„Návrh usiluje o podporu odpovědného chování a náležité péče poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, aby bylo zajištěno bezpečné online prostředí, které občanům Unie a ostatním stranám umožní svobodně uplatňovat jejich základní práva, zejména svobodu projevu a informací.“

Podle mne to jsou však jenom kecy. Pokud totiž někdo vytvoří normu, která přímo nabádá k tomu, aby se jejím jménem porušovalo to, co on sám výslovně deklaruje, že chce ochraňovat, tak buď trpí jistou (korektně řečeno) mentální insuficiencí a není tedy schopen dohlédnout důsledky svého jednání, nebo naopak ví moc dobře, co dělá, a jenom nás má za hlupáky.

Co myslíte, která varianta platí?