Kam se poděly osobnosti?

Při pohledu na seznam prezidentských kandidátů byste marně hledali nějakou výraznou osobnost. Tedy někoho, kdo dokáže lidi oslovovat a získat svým charizmatem. Volby se zkrátka stávají soutěží v disciplíně „kdo vadí nejméně“.

Což je hodně smutné zjištění. Především když si uvědomíme, že její vítěz bude v úřadu hlavy našeho státu navazovat na své tří předchůdce, kteří vesměs opravdovými osobnostmi byli (a jsou). S Václavem Havlem, Václavem Klausem i Milošem Zemanem totiž člověk nemusel vždy souhlasit (v řadě případů šlo přitom o nesouhlas naprosto zásadní), ale nelze jim upřít to, že dokázali voliče oslovit, zaujmout a získat jejich podporu tím, co oni sami reprezentovali a nikoliv proto, aby „nevyhrál někdo jiný“.

Volba příští hlavy státu bude tak první, ve které žádná výrazná osobnost nekandiduje. Jejich úbytek přitom naznačovaly už i ty předchozí. V dobách, kdy volili prezidenta poslanci a senátoři totiž byl mezi kandidáty vždy někdo z výše jmenovaných pánů a při prvních přímých jsme sledovali souboj hned dvou osobností – Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana. A ten následně kandidoval i v těch zatím posledních.

Tentokrát ovšem budeme nejspíš vybírat jen mezi generálem Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou. Pokud tedy mám jmenovat ty, kterým se přiznávají největší šance na to stát se novým prezidentem. Průzkumy sice uvádějí i Andreje Babiše, ale už více než rok tvrdím, že on do boje o Hrad nepůjde (zde). Prezidentování totiž není nic pro něj.

Skutečnou osobností není nikdo z obou favoritů. Pan generál Pavel je podle mne člověk, který vždy „věrně slouží do roztrhání těla“ tomu, kdo je zrovna u moci. Třeba i Marťanům, pokud by Česko obsadili. Ale je dobře, že kandiduje. Alespoň se můžeme báječně bavit nad názorovými veletoči a slovní ekvilibristikou některých lidí bagatelizujících to, že si pan generál s komunistickým režimem zadal výrazně nad rámec „nezbytného minima“ a zároveň nesmiřitelně kritizujících to samé u Andreje Babiše.

Paní Danuši Nerudovou někteří označují za „českou Zuzanu Čaputovou“. Ponechme pro tuto chvíli stranou otázku, proč by probůh měla na Hradě sedět „kopie“ slovenské prezidentky a pozastavme se spíše nad tím, jak falešně se nám paní Nerudová prezentuje. Jako když se například chlubí svojí nekomunistickou minulostí, a přitom nenápadně zamlčuje, že jí v době pádu totality bylo teprve deset let (zde). Také dává ráda na odiv to, jaká že je ekonomka. Své „kvality“ v této oblasti měla šanci prokázat jako předsedkyně „Komise pro spravedlivé důchody“ zřízené za minulé vlády (zde). Ta pod jejím vedením připravila návrh důchodové reformy, podle které se sice mělo na penzičku přidat kdekomu (a ne zrovna málo), ale přitom úplně zapomněla na kapitolu „Financování“. Za to by snad měla vrátit diplom. Takže pokud by paní Nerudová nakonec přeci jen uspěla a na Hradě usedla, tak se obávám, že by se zařadila po bok Markéty Pekarové Adamové, Olgy Richterové a Aleny Schillerové, které jsou antireklamou na působení žen ve vysoké politice.

Zálusk na funkci „Hradního pána“ si dělá i odborářský předák Josef Středula. Jak však chce získat přízeň voličů, když nedokáže dostat na demonstraci ani „své“ odboráře? Pak je tu dvojice senátorů – Marek Hilšer a Pavel Fischer. Ti to však podle mne berou jen jako přípravku na senátní volby 2024, kdy budou oba obhajovat svůj mandát. No a když pomineme kandidující podnikatele, kteří to nejspíš dělají proto, že nevědí, co s prachama, tak už zbývají jen lidé, o jejichž kandidatuře skoro nikdo neví a nejspíš ji do samotných voleb ani nezaznamená. Zkrátka osobnost žádná, a to se nezmění ani poté, co svého kandidáta konečně oficiálně představí i hnutí ANO. Osobnosti prostě nejsou, a tak není kde brát.

Jejich nedostatek a s tím související bída naší politické scény je ostatně vidět i na poli vládně-opozičním. Kde jsou ty doby, kdy spolu „válčili“ Václav Klaus s Milošem Zemanem nebo Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem. Pamatujete si ještě o čem tito pánové vedli vášnivé předvolební spory? Například o tom, jak velký má být schodek státního rozpočtu (kde jsou ty časy, kdy bylo 20 miliard považováno za nehorázné plýtvání), jestli má stát bobtnat, nebo zeštíhlet, případně jestli maximálně uvolnit ruce podnikatelům, nebo je na každém kroku kontrolovat a hlídat. A čím se politici snaží zaujmout veřejnost dnes? Aby se premiérem nestal Andrej Babiš, nebo se k moci nedostal „polistopadový kartel“. Dost bída, nemyslíte?

Paradoxem přitom je, jak si jsou vlády, které vznikají ze soubojů typu „aby nevyhráli ti druzí“, neuvěřitelně podobné. Když byli současní vládní politici ještě v opozici, tak (oprávněně) kritizovali chaos, který provázel vládnutí kabinetu Andreje Babiše. Aby jej v situaci, kdy sami sedí ve Strakovce, ještě překonali. Ostatně zmatky a s tím související finančních ztráty našich firem při vyhlašováním pravidel pro tzv. „windfall tax“ máme ještě v živé paměti (zde). Přiznám se, že mne stejně jako Miroslava Kalouska (zde) napadlo, jestli to nebyl dokonce úmysl, aby se mohli „dobře informovaní“ na následně vzniklé panice na pražské burze pořádně napakovat. Jak velká „provize“ by asi připadla „spolupracujícím“ politikům? Určitě dost slušná na to, aby ze sebe udělali před lidmi kašpary.

Ale zpět k absenci osobností na naší politické scéně. Za tuto bídu a personální vyprázdněnost jsme odpovědni především my – voliči. Přestali jsme totiž po politicích chtít, aby si naši přízeň získali svým programem, názory a postoji. Místo toho jsme u volebních uren začali aplikovat metodu „volby menšího zla“. Takže pak není divu, že se politici nesnaží nás přesvědčit o tom, proč se vyplatí jim svůj hlas dát, ale naopak nás utvrzují v tom, že když to hodíme někomu jinému, tak se nám to secsakra vymstí. Už se zkrátka nesnaží být lepší než jejich političtí soupeři, ale pouze ne tak špatní.

Takže se nedivme, že je naše vláda takovým zklamáním, když jsme si zvolili politiky sice ne nejhorší, ale rozhodně ne dobré…