Zaostalí lidé odmítají pokrok

Kolikrát jen jsme podobnou větu slyšeli? Často doplněnou posměškem, že je to stejně naivní a hloupé, jako když kdysi dělníci rozbíjeli stroje, protože jim „braly“ práci. Odmítají však lidé opravdu pokrok? Nebo spíše „pokrok“?

Ono totiž ne všechno, co je za pokrok vydáváno, jím také opravdu je. Minulý režim se ostatně také honosil titulem „pokrokový“ a vzhlížel k „nejpokrokovější“ zemi světa – Sovětskému Svazu. Dokázali tam neuvěřitelné věci. Na důkaz „pokroku“ dokonce i kozla rozdojili. Čímž vlastně už tenkrát prokázali pravdivost genderové teorie. Byť tedy zatím jen na zvířeti. Potvrdit její platnost i pro člověka totiž dokázala až „pokroková“ věda dnešní.

Vnímání pokroku je samozřejmě silně individuální záležitost, a tak neexistuje žádná jeho vyčerpávající definice. Lidé si ho obvykle spojují s rozvojem v různých oblastech majícím pozitivní dopad na kvalitu jejich životů. Například ve vědě, technice, zdravotnictví, ekonomii, fungování společnosti, kvalitě životního prostředí, kultuře, ale třeba také v demokracii a uplatňování lidských práv a svobod. Vesměs však musí jít o záležitosti, které lidé spontánně přijmou, protože vidí, co jim přinášejí a jsou tak ochotni akceptovat, co jim naopak berou. Nefunguje zkrátka žádný „pokrok“ naordinovaný na povel shora. Dobré věci se prostě musí umět prosadit samy.

Názorně je to vidět například na elektromobilitě. Ta je často prezentována jako novinka symbolizující dnešní technický „pokrok“. Jenomže elektromobily zase až tak nové nejsou. První totiž spatřil světlo světa před téměř dvěma stoletími – v roce 1835 (zde). Svého konkurenta se spalovacím motorem tak předstihl o celých 50 let. A za celou dobu se elektromobily neprosadily. Důvod je pořád stejný – pro svůj výrazně kratší dojezd a dlouhé dobíjení neodpovídají provozním potřebám. A k tomu jsou ještě nekřesťansky drahé. Pravda, díky obrovským investicím do technického vývoje se sice pomalu daří tyto nevýhody zmenšovat. Ale pořád ne natolik, aby se staly elektromobily konkurenceschopnými.

Proč však je elektromobilita stále bez šance na úspěch? Protože nereaguje na přirozenou poptávku společnosti. A vytváření té umělé za pomoci různých subvencí a dotací taky nefunguje. Ono se to totiž nedá dělat do nekonečna. A tak ve chvíli, kdy se tyto penězovody zastaví, zájem o elektromobily prudce poklesne. Přesně to se stalo v Německu, kde se jejich prodeje po zastavení dotací prudce propadly (zde). Kdo by si je ostatně kupoval, když jsou sice dražší, ale zato horší?

Podobně negativně vnímají lidé „pokrok“ ve formě přechodu od konvenčních zdrojů energie k těm občasným (označovaným jako „obnovitelné“). Ty však ani zdaleka nedosahují potřebné užitné hodnoty, protože nedokáží zajistit dostatek energie ve chvíli, kdy ji potřebujeme. Důsledkem je pak růst její ceny se všemi negativními dopady do konkurenceschopnosti našeho hospodářství a následně i do ekonomiky a životní úrovně každého z nás.

Přirovnávání k naivním dělníkům rozbíjejícím stroje se občas nevyhnou ani lidé, kteří odmítají přechod na bezhotovostní placení a usilují o zachování hotovosti. V tomto případě ovšem nikoliv proto, že by to bylo nepraktické a šlo by tak o změnu k horšímu. Právě naopak. Bezhotovostní placení je mnohem pohodlnější a také bezpečnější než u sebe pořad tahat naditou peněženku. Tentokrát je však důvod jinde. Lidé se zkrátka obávají, že by byli mnohem lépe ovladatelní tím, že by mohli být v případě „neposlušnosti“ omezeni na právu se svými prostředky svobodně disponovat. Tyto obavy bývají někdy považované za přehnané. Že jsou však plně na místě, se dle mého soudu potvrdilo ve chvíli, kdy se objevily první případy omezení poskytování finančních služeb lidem pro jejich „špatné názory“. To, když z tohoto důvodu některé britské banky „debankovaly“ Nigela Farage a další své klienty (zde).

Zrušení hotovosti tedy sice přináší užitnou hodnotu vyšší, ale zase hrozí, že tento „pokrok“ bude vykoupen omezením lidských práv a svobod. Což samozřejmě neznamená, že tu s námi budou papírové a kovové peníze napořád. Ale zmizí přirozeně až ve chvíli, kdy se lidé svých obav o ztrátu svobody zbaví, nebo jim to bude jedno. Nebo bude konec hotovosti násilný v případě, že ji nějaká diktatura prostě zakáže.

Existuje i řada dalších případů, kdy lidé „pokrok“ odmítají. Genderovou teorii například proto, že nevidí zlepšení fungování společnosti v tom, když muži přestanou být muži a ženy ženami a místo nich tu budeme mít 56 pohlaví (nebo kolik jich bylo vlastně „objeveno“). A taky nechtějí, aby někdo oblboval jejich děti „pokrokovými“ pohádkami, ve kterých bude nejspíš muset Šípková Růženka spát navěky, protože předtím, než se píchla o trn, nedala souhlas s tím, aby byla ze svého spánku probuzena polibkem (zde).

Takže, jak to tedy s tou zaostalostí odpůrců pokroku je? Za to, jaké žijeme v současnosti životy, do značné míry vděčíme právě jemu. Tedy tomu pokroku, který je přirozený a reagující na lidské potřeby. Pokud ho něco brzdí, tak je to naopak „pokrok“, který s těmito potřebami nemá nic společného. Ten je v řadě případů dokonce jeho zpátečkou. A ti, kteří takový „pokrok“, odmítají, tedy žádnými zaostalci nejsou. Právě naopak.

Jsou obránci pokroku opravdového…